Boj za svobodu vyznání a proti nevolnictví považujeme za historickouzáležitost, která nemá současnosti co říci. Žijeme přece v liberálnídemokracii, s ústavně deklarovanou náboženskou svobodou a zákazemnucených prací, kde soutěž politických stran zaručuje pokojné řešenívšech společenských rozporů. Francis Fukuyama v knize „Konec historie“vyjádřil dokonce mínění, že lidstvo dospělo ke konečnému boduideologického vývoje, ke konečné formě vlády. Jeho optimismus všaknedává odpověď na otázky, proč se občané žijící v liberálně-demokratickém „ráji“ snaží vyhnout jeho daňovým a regulačním důsledkům,proč volby probíhají za stále většího nezájmu voličů a proč uvnitřspolečnosti spíše sílí než klesá napětí. Myslím, že současná podobastátu a demokracie, kdy lidé stále více rozhodují o druhých a stáleméně sami o sobě, má protispolečenský charakter a ohrožuje základyúspěchu euro-atlantické civilizace.
Denně se stýkáme s lidmi, s kterými souhlasíme pouze do určité míry,nebo zastáváme úplně protikladné názory. Někdy se neshodneme s rodiči,manželkou, dětmi, přáteli, společníky ve firmě, spolupracovníky nebosousedy a to s nimi máme pevná rodinná pouta, společné zájmy, majetek,podnikání nebo hranice pozemků. Demokracie ale stále rozšiřuje okruhlidí, s kterými nemáme žádné vazby a přitom se jim „musíme“ na základěvětšinové volby podřídit. Proč se máme podvolovat názorům, např. nadotace hutnictví nebo na podporu literárním časopisům, naprostoneznámých, cizích lidí, které jinak bez povšimnutí míjíme vsupermarketu, tramvaji nebo na ulici? Pokud my je nebo oni násneohrožují na životě a majetku, nemáme s nimi nic společného. Pravda jesubjektivní, nerozhoduje o ní většina a její platnost neohraničujevolební období. Hlasujeme snad o tom, zda vládní doktrínou na dalšíčtyři roky bude křesťanství nebo islám? A zde vězí jádro pudla.Politické strany jsou v podstatě „ateistickými“ církvemi a jejichprogramy náboženstvími, přičemž usilují nejen o duše, ale hlavně o našepozemské statky. Místo cesty k Bohu prostřednictvím obřadů a dogmat sidaly za cíl dosáhnout skrze ekonomické teorie celospolečenského Blaha.I když jsou politické strany zdánlivě rozdílné ve svých programech,mají jedno společné, a to snahu zapojit člověka a jeho majetek douskutečňování onoho Blaha. Dnes volně vyznáváme různé víry a již dávnonejsme nuceni odvádět „desátky“ státním církvím. Před politickýmisektami využívajícími mašinérii většinové volby je ale naše svobodabezbranná a opět stojíme na civilizačním rozcestí. Můžeme pokračovat vnastoupeném trendu směrem k demokratůře, se zdánlivým střídánímpolitických doktrín, jejichž společným rysem bude omezování soukroméhovlastnictví a postátňování rodiny, soucitu k bližnímu, kultury, sportu,politiky, vzdělávání i podnikání. Nebo se rozhodneme žít vespolečnosti, kde po vzoru náboženské tolerance budou vedle sebe pokojněkoexistovat různé ekonomické věrouky (konzervativci, ekologisté,socialistické, komunisté…) či ekonomičtí ateisté.
Vysilující mediální a parlamentní spory mezi fanatiky různýchekonomických modelů, zda právě jejich navrhované řešení je to nejlepší,jsou nesmyslné. Je přirozeným, nezcizitelným lidským právem, zda sečlověk podle svého přesvědčení rozhodne „pojistit“ na důchod, zřeknoutse sociálních a nezaměstnaneckých dávek, služeb „veřejnoprávních“medií, dotované dopravy, podpory zemědělců, investičních zón atd.Podpisem reversu obsahujícím závazek, že napříště nechceme od státuurčitou „službu“, bychom současně získali právo tuto „službu“ neplatita odvádět nižší berně. S tímto by zároveň padlo „nevolnictví“doprovázející demokracii, kdy jsme nuceni pracovat (daně nejsou nicjiného, než penězi oceněná práce) na modly nám naprosto cizíchekonomických náboženství jako je důchodový systém, sociální dávky,dotace…… Pouze svoboda vystoupit ze systému by ukázala, kolik lidíopravdu věří dnešním politickým sektám a jejich šamanům, tedypolitikům. Subsidiarita znamená, že problém se řeší na centrální úrovnijen tehdy, když se nedá lépe vyřešit na úrovni nižší. Ano, existujílidé, kteří v pokoji a míru chtějí rozhodovat na úrovni jich samotných.Podstatou navrženého řešení nemá být popření státu v principu „všechnonebo nic“, ale postup „per partes“, od jednoduchých řešení ke složitým.Doufám, že věřící, zde členové a příznivci politických stran, umožníekonomickým ateistům a lidem jiných názorů (kacířům), žít podle svého.Proto se ptám: “Politici, na kterém úřadě se můžeme odhlásit „služby“státu, o které nemáme zájem?“.
