Premiér Vladimír Špidla kdysi prohlásil: „Deficit bude takový, jakýbudeme potřebovat“. Dnešní dluhy jsou ale budoucí, o úroky zvýšenédaně, což však politikům uvažujícím pouze v horizontu svého volebníhoobdobí, nečiní žádný morální problém. Hlavně, že si teď hned mohoukoupit volební podporu, aniž by bezprostředně ztráceli popularitu vdůsledku zvyšování daní. Politický proces se tak nápadně podobá, tomuco popisuje trestní zákon v ust. § 161 o podplácení. “Kdo jinému (zdevoliči) v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu (zde funkce)poskytne, nabídne nebo slíbí …., bude potrestán…“.
Na rok 2004 jsou plánovány příjmy státního rozpočtu 754 miliard korun,výdaje 869 miliard korun při deficitu 115 miliard korun. Kdyby sevýdaje a příjmy měly od 1.1.2004 rovnat, daně a poplatky by vzrostlycca o 15 procent. Letos byl deficit plánován ve výši 111,3 miliardykorun, ve skutečnosti bude 132 miliard korun. Celkový dluh státu letospřekročí 513 miliard korun, na konci volebního období v roce 2006dosáhne 827 miliard korun. Státní záruky, které se dřív nebo pozdějipřemění na přímé zadlužení, odhadovalo ministerstvo financí k lednu2003 na 301 miliard korun.
Při přípravě státního rozpočtu a v průběhu jeho schvalování vparlamentu se v zásadně hovoří pouze o omezování deficitu, což jesnižování rychlosti růstu dluhu. Nikde ale není slyšet, kdy se začnesnižovat zadlužení. Dovolím si tvrdit, že normálním způsobem nelzezávazky státu splatit. Předně by vláda musela přestat hromadit novédluhy, a k tomu existují pouze dvě cesty. Snížit rozsah vnucovanýchstátních „služeb“ a tím omezit výdaje nebo zvýšit příjmy státuprostřednictvím daní. Pravda, vláda nabízí i pohádku o třetí,bezbolestné cestě. Státní výdaje mají vyvolat rychlý růst HDP tím irozpočtových příjmů a umožnit tak budoucí splácení dluhů. Nehledě nato, že se jedná o keynesiánské perpetum mobile, kde Nic (dluhy) mávytvářet Něco (reálné hodnoty), celá myšlenka stojí na vodě. Předně,odhad růst HDP (2004 2,8 %, 2006 3,6 %) působí krajně nereálně. I kdybyse věštci ministerstva financí nakrásně trefili a bude zachovánopoloviční přerozdělování HDP, přinese v roce 2004 růst HDP o 2,8procenta při jeho odhadovaném objem 2.515 miliard korun, asi 36 miliardkorun nových příjmů. A to bychom museli věřit, že všechny takto získanépeníze půjdou na úhradu starých dluhů a politici je nepoužijí v zájmusvého znovuzvolení. Vždyť ministři přicházeli v závěrečných fázíchpřípravy státního rozpočtu do vlády s tím, že se jim nedostává 30miliard korun. Ministerstvo financí reagovalo jako Enron, zbankrotovanáamerická firma proslulá falšováním účetnictví, a „nalezlo“ v budoucíchpříjmech dalších 11 miliard korun. A to jsou volby relativně daleko.
Kdyby se od 1.1.2004 přeměnil státní dluh na úvěr s desetiletousplatností, výdaje státu by musely poklesnout o 115 miliard korun,dalších 51 miliard korun by zamířilo na jeho umořování, přičemž 27,6miliard korun zaplatíme v příštím roce na úrocích. Kde je započítánblížící se krach penzijního systému, nutnost splatit již zmíněné státnízáruky, plánovaný nákup stíhaček, obrněných transportérů, krizezdravotnictví a vysokého školství, zanedbaná síť silnic, chybějícídálnice…..? Vše směřuje k tomu, že míra zdanění i rozhazovačné programyvlády dále porostou, ale ve zdravotnictví, školství, na dálnicích apod.budou po občanech požadovány další poplatky v podobě určitéhosektorového „zdanění“. Na zacpání děr v těchto sektorovýchsocialismech.
Kdo a proč financuje státní dluhy a proč vláda nezbankrotuje? Nákupsvých dluhů si stát zajišťuje sám. Jako regulátor kapitálového trhuprohlásil, že investoři jsou povinni rozložit riziko a zároveň, že jehodluhy jsou nejbezpečnější. Na základě toho „analytici“ penzijníchfondů, bank, stavebních spořitelen zamořují jimi spravovaná portfolia„argentinsky“ rizikovými vládními dluhopisy. Zde také vězí kořenypodpory stavebního a penzijního spoření, kdy stát láká do těchtoinstitucí peníze občanů, a to s pomocí podpory vyplácené z jejichvlastních daní, aby z nich mohl nerušeně čerpat. Silná pozice vlády vroli dlužníka vyplývá z prostého faktu, že v případě finančníchproblémů může zvýšit daně. Přirovnal bych to k zadluženému pivovaru,který si prostě najednou vymyslí, že má vůči všem lidem v okolídodatečné pohledávky a pošle si pro peníze exekutory s policií.
Trestní zákon v § 256c počítá pro „obyčejné lidi“, kteří si byť i zvědomé nedbalosti přivodí předlužení tím, že činí vydání hruběnepřiměřená svým majetkovým poměrům s citelnými tresty. Bankrotářštípolitici se ničeho bát nemusí.
