Evropská ústava chrání spíš byrokracii než svobodu jednotlivce
Česká republika je už rok členem Evropské unie. Ještě zůstávají v paměti vyhrocené diskuse před referendem o vstupu a na stole již máme další žhavé téma – přijetí Evropské ústavní smlouvy. Zatímco v několika zemích je již schválena, v Česku se diskuse o ní teprve pomalu rozbíhá. Svým názorem, proč je dobré míti ústavu, přispěla v minulém čísle Respektu i Tereza Brdečková, avšak její argumenty jsou značně sporné.
Okurky a identita
Tereza Brdečková píše, že nesrozumitelnost ústavy – jíž se zaklínají její odpůrci – je pouhou legendou. Každý si v ní prý může snadno přečíst to podstatné. S podobným argumentem přišel předminulý týden i ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda: Ústavní smlouva je prý pro občana dostatečně přehledná, neboť je srozumitelně rozčleněna do tří hlavních částí, přičemž nejdůležitější je relativně krátká (třicet stránek) část první týkající se obecného přehledu institucí a část druhá – Listina základních práv Unie. Protože nejdelší a nejkomplikovanější třetí část se týká už jenom konkrétních politik, kterými se budou zabývat již jen odborníci, není prý důležité se jejím studiem zatěžovat. Člověk se pak ale stěží ubrání myšlence: Proč tam tedy proboha něco takového vlastně vůbec je? Odpověď na tuto otázku je klíčem k pochopení těch, kdo Ústavu v její současné podobě nepodporují.
Bylo-li účelem „euroústavy“ – jak to tvrdí nemálo jejích zastánců – zrevidovat do jednoho dokumentu dosavadní spleť smluv týkajících se všeho od dopravy, zemědělství a rybolovu přes životní prostředí až po energetiku, pak takový text není možné považovat za dokument ústavního charakteru. Jednalo by se vlastně jen o technické změny, kterými nemá smysl obtěžovat občany, natož jim je předkládat v referendu.
Jenže ambice vedoucí k vytvoření návrhu Ústavní smlouvy ve skutečnosti jsou, či alespoň zpočátku byly, zcela jiné. Evropská ústava měla dát podle představ jejích tvůrců občanům do ruky jednoduchý a srozumitelný text, který by napomohl postupnému vytváření společné evropské identity. Jak Tereza Brdečková správně píše, společná identita Evropanů by mohla pramenit právě z hodnot individualismu, které v Evropě rezonují již od dob renesance – občan je víc než stát, člověk je víc než masa.
Bohužel se však zdá, že z bohulibých principů evropské integrace (volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu) se idea svobodného jednotlivce pomalu vytrácí a důraz se začíná klást na úplně jiné věci. Kupříkladu na „právo na přístup ke službám zaměstnanosti“ či záhadný „přístup ke službám obecného hospodářského zájmu“. Cílem společné zemědělské politiky je pak mimo jiné „zajistit spotřebitelům dodávky za rozumné ceny“ a „zvýšení individuálních příjmů osob zaměstnaných v zemědělství“ (Co jsou rozumné ceny? Budeme zase centrálně plánovat? A na čí úkor?)
Evropská unie – ať už ji bereme jako superstát, nebo jako mezivládní projekt – by přitom měla čerpat legitimitu zdola od občanů. Jednotlivci jsou ti, kdo na stát (a zprostředkovaně na Unii) delegují část svých práv a očekávají, že stát (Unie) jim za to bude sloužit, nikoli je ovládat.
Stejný princip musí platit i na úrovni jednotlivých členských států. Ty se v určitých oblastech integrují nikoli z idealismu, ale prostě proto, že to je pro ně výhodné. Integrace je pouhý prostředek, nikoli cíl. Například státy používající společnou měnu tak činí, protože věří, že je to pro ně výhodné. Británie, Dánsko a Švédsko si to nemyslí, a tak se k euru zatím nepřipojily.
Současný vývoj však připomíná spíše integraci pro integraci samu, nebo proto, že to vyhovuje některým státům. Toho jsme byli svědky před rokem, kdy se švédský premiér a německý kancléř dost tvrdě vyjádřili k výši daní v nově přistoupivších zemích a vyslovili názor, že EU by měla přistoupit k daňové harmonizaci. Kritiku za své nižší daně sklízí i Irsko.
Přitom právě různorodost byla vždy hnacím motorem Evropy. Zaostal-li v nějaké oblasti jeden stát, jiný ho předběhl. Když se ukázalo, že některá politika je výhodnější, ostatní státy jí přebraly. Slepá harmonizace všeho směřující k jednotnému „evropskému sociálnímu modelu“ je cestou do pekel. Proto je také chybná úvaha Terezy Brdečkové, podle níž ve chvílích, kdy definujeme délku salátových okurek, máme mít na paměti podstatné ideje. Ačkoli taková okurka je jistě zanedbatelná věc, proč by měl být občan EU-spotřebitel ochuzen o výběr mezi okurkami dlouhými a krátkými, či rovnými a křivými? Právě na takovém zdánlivě směšném detailu lze ilustrovat, jak je dnes svoboda jedince s poukazem na velké a důležitější, avšak vágně definované ideje, v Evropské unii postupně stále více omezována.
Nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším
Často slyšíme argument, kterému se nevyhnula ani Tereza Brdečková: odmítneme-li ústavní smlouvu, nastane prý katastrofický scénář dvourychlostní Evropy a Česko zůstane za dveřmi jako první.
Dvourychlostní Evropa ale není nic špatného. Naopak, je to přirozený vývoj a nemusíme se bát ani dvou, ani vícerychlostní Unie. „Volitelná“ integrace už dobře funguje v již zmíněné oblasti společné měny a není důvod, proč by nemohla fungovat i jinde. Současný návrh Evropské ústavy ovšem tuto ideu dobrovolné výhodné spolupráce posunuje spíše směrem k direktivnímu centralismu.
Tereza Brdečková naznačuje, že čtivější a srozumitelnější text by napsal jen diktátor. Přitom by bohatě stačilo, kdyby se vylobbované kontroverzní politiky EU zkrátka vynechaly a dokument by se soustředil jen na to podstatné. Ústava má přece shrnovat jen ty nejzákladnější principy dělby moci, systém brzd a protivah, které chrání jednotlivce před případnou zvůlí státu. Místo toho však Brusel s úřednickou arogancí nabízí více než stostránkovou knihu, ke které se navíc většina lidí ani nedostane – Evropská Komise dodala do celé České republiky pouhé dva tisíce autorizovaných výtisků v češtině, přičemž výtisk by měl být k nahlédnutí pro každého alespoň na každém obecním úřadě, jichž je třikrát tolik.
V této chvíli by proto Češi udělali nejlépe, kdyby vládě i Bruselu vzkázali: „Evropa si zaslouží důstojnou ústavu, zkuste to znovu a lépe!“
Ondřej Šrámek
Autor je doktorandem na katedře politologie Vysoké školy ekonomické.
