Sobotní smrtí předsedy Nejvyššího soudu Spojených států Williama Rehnquista končí i celá etapa historie jedné z nejmocnějších institucí Ameriky. Nejvyšší soud totiž smí zrušit jakýkoliv zákon a jakýkoliv akt státních orgánů v USA, přičemž soudci při svém rozhodování nejsou vázáni ničím než Ústavou, jejími dodatky a svým svědomím. Doslova tvoří právo, které přebíjí vše, včetně názoru Kongresu nebo prezidenta.
Dopad rozsudků ovlivňuje zemi na mnoho let. Narozdíl třeba od Čech, kde jsou ústavní soudci jmenováni na deset let, členové Nejvyššího soudu USA jsou jmenováni bez omezení délky mandátu.
Stalo se zvykem označovat jednotlivé etapy jménem předsedy. Jaký tedy byl „Rehnquistův“ Nejvyšší soud?
Konzervativec v menšině
Pokud bychom hledali přídavná jména charakterizující tuto etapu, pak se na jazyk derou zejména tři – dlouhá, nevýrazná a rozporná. Rehnquist byl předsedou jmenován v roce 1986 za Reaganovy administrativy (v té době byl členem soudu již 14 let). Díky tomu se stal třetím nejdéle sloužícím předsedou v historii. A v délce samotné je možná jeden důvod nevýraznosti a rozpornosti.
Rehnquistův soud se totiž za 19 let jeho předsednictví zásadně změnil. Z osmi soudců, s nimiž Rehnquist jako předseda začínal, dnes zůstal jediný – jeho největší názorový oponent John Paul Stevens. V polovině 80. let skončila převaha tzv. liberálních soudců, kteří ovládali soud zejména za předsednictví Earla Warrena a Warrena Burgera v 60. a 70. letech a kteří mnoha rozsudky změnili Ameriku. Zrušili segregační zákony, reformovali trestní právo (zásadně posílili postavení obviněných) a mimo jiné v roce 1973 legalizovali interrupce v případu Roeová vs. Wade, který je dodnes předmětem sporu mezi liberály a křesťanskou pravicí (kam patřil Rehnquist, je jasné z jeho hlasování v případu Roeová vs. Wade: byl v přehlasované menšině odpůrců.).
Po celou dobu Rehnquistova předsednictví se – narozdíl od doby jeho předchůdců – nevytvořila žádná jednoznačná názorová většina, která by konzistentně prosazovala nějaký názorový proud. A to ani ten, za nímž stál předseda soudu. Dlouhodobě se i díky překvapivým nominacím udržovala rovnováha konzervativních a liberálních soudců s několika kolísajícími, takže pozice soudu byla mnohdy těžko předem odhadnutelná.
Proti federální moci, ale…
Rehnquistův soud se obecně stavěl spíše na stranu států proti federální vládě. V rozsudku United States vs. Lopez z roku 1995 omezil poprvé po šedesáti letech pravomoci Kongresu v oblasti regulace obchodu s tím, že tzv. obchodní doložka ústavy neumožňuje zasahovat do vnitřních záležitostí jednotlivých států.
Pro některé teoretiky byl rozsudek počátkem tzv. „nového federalismu“, nového rozdělení moci mezi státy a federální vládou. Jenže týž Nejvyšší soud rozhodl v případě Seminole Tribe vs. Florida hned o rok později, že federální zákony týkající se výroby a spotřeby marihuany jsou aplikovatelné i v rámci jednotlivých států.
Stejně tak Rehnquistův soud zpravidla chránil soukromé vlastnictví. Jeden z posledních rozsudků (případ FCC vs. Brand X z letošního června) zněl, že požadovat po kabelových televizích, aby ve svých sítích umožnily poskytovat služby i svým konkurentům, je neústavní zásah do vlastnických práv.
Na druhou stranu se v případě Kelo vs. City of New London z počátku letošního roku těsnou většinou postavil na stranu městských rad, které chtějí ve veřejném zájmu vyvlastňovat soukromé pozemky pro výstavbu průmyslových a zábavních center. A to s podivným zdůvodněním, že zvýšení zaměstnanosti a daňových příjmů je veřejným zájmem.
Pálení vlajky a sodomie
Mezi tzv. liberální rozsudky lze zařadit ten z roku 1989 (Texas vs. Johnson), který rušil zákony ve 48 státech Unie prohlašující zničení americké vlajky za nezákonné. Podle těsné většiny Nejvyššího soudu by zákaz zničení vlajky byl porušením svobody projevu. (Rehnquist hlasoval proti.)
Dále rozsudek ve věci Lawrence vs. Texas z roku 2003, kterým byly fakticky zrušeny zákony prohlašující za nezákonné homosexuální styky a také tzv. sodomii (což mohl být ale třeba i orální sex). Rehnquist byl opět proti. Stejně jako v případě Stenber vs. Carhart, kde Nejvyšší soud zrušil ty zákony, které zakazovaly pozdní přerušení těhotenství a neobsahovaly výjimku o ohrožení života matky. Možná nejvýznamnějším počinem Rehnquistova soudu se nakonec ukáže rozhodnutí v případu Bush vs. Gore, kdy Nejvyšší soud zastavil přepočítávání hlasů na Floridě po zmatcích v prezidentských volbách v roce 2000, a tím fakticky přiřkl prezidentské křeslo Bushovi.
Až zemře první liberál
Prezident bude mít nyní příležitost svojí druhou nominací (první byl John Roberts, který má nahradit „umírněně konzervativní“ Sandru Day O’Connorovou a který před pětadvaceti lety sloužil jako asistent právě Rehnquistovi) potvrdit současnou mírnou převahu konzervativců v Nejvyšším soudu.
Ale rozhodujícím okamžikem, který může konzervativním kruhům přinést šestý hlas, s ním i možnost rušit předchozí rozsudky a zahájit konzervativní revoluci, bude až situace, kdy rezignuje nebo zemře liberální člen Nejvyššího soudu. Přičemž nejčastěji se mluví o posledním soudci, který pamatuje jiný než Rehnquistův soud – Johnu Paulu Stevensovi.
