George W. Bush je prezident, který není snad nikomu lhostejný – jedni jej zatracují, jiní vynášejí do nebe. Za jeho éry se stalo tolik událostí v zahraniční i domácí politice, že na tu ekonomickou se dostane málokdy. Jeho bilance je přitom překvapivá: jde o jednoho z nejvíce utrácejících prezidentů za posledních čtyřicet let.
Hůř než za Johnsona
Pokud seřadíme americké prezidenty od roku 1964 dodnes podle toho, za kterého z nich došlo k reálnému největšímu růstu federálních výdajů, zvítězí Lyndon B. Johnson, během jehož vlády (1963 – 1969) rostly výdaje v průměru o necelých 6 % ročně. Následuje – George Bush mladší s pěti procenty. A to ve výpočtech není zahrnut růst výdajů na léky v programu Medicare iniciovaném právě Bushem, který se v rozpočtech začne projevovat až od fiskálního roku 2006. Na konci žebříčku kupodivu není Ronald Reagan, nýbrž Bill Clinton s růstem 1,5 %. Bushův otec si necelými dvěma procenty uhájil pěkné druhé místo. Před Georgem W. Bushem byly hlavním tahounem vládních výdajů tzv. autonomní (v tuzemské hantýrce mandatorní) výdaje, neboli ty složky, které beze změny zákonů nelze ovlivnit, jako je důchodové pojištění Social Security, zdravotní pojištění Medicare či splátky úroků vládního dluhu. Za Bushe se nejrychleji rostoucími výdaji staly tzv. diskreční výdaje, o nichž se rozhoduje v podstatě každý rok znovu. A pokud od celkových výdajů odečteme autonomní a armádní výdaje, je Bush nejvíc utrácejícím prezidentem za čtyřicet let.
Ale kdepak válka
Kdyby se někdo snažil Bushe obhájit tím, že velká část růstu celkových výdajů souvisí s vedením zahraničních válek a s vnitřní bezpečností po 11. září, ani tento argument není příliš silný. Bush je totiž jediným prezidentem od Jonhnsonových dob, za nějž vzrostly naráz výdaje na armádní i nearmádní programy, a to v bezprecedentní míře. Zvykem amerických prezidentů přitom bývalo, že nárůst armádní útraty kompenzovali snížením civilních programů – a obráceně. To platí zejména o Richardu Nixonovi, za jehož éry Spojené státy ukončily své angažmá ve Vietnamu, nebo o Ronaldu Reaganovi, který prosazoval politiku „uzbrojení Sovětského svazu“. Od nástupu Bushe mladšího se podíl reálných federálních výdajů na HDP zvýšil o jednu desetinu původní hodnoty, a to přestože ekonomika poměrně razantně rostla. Ale svalovat vše pouze na Bushe by bylo přece jen zjednodušující. Spojené státy totiž po čase opět prožívají delší období, kdy Kongres i prezidentský úřad „drží“ jedna strana.
Cena jednotné vlády
V roce 1995 se republikánům podařilo po mnoha desítkách let získat většinu ve Sněmovně reprezentantů, a to zejména díky programu úsporných opatření „Kontrakt s Amerikou“. Časem získali i většinu v Senátu. Po nástupu Bushe se však republikánská revoluce z půlky 90. letech otočila o 180 stupňů. Republikánům najednou velká vláda přestala vadit – neboť je jejich. Pravda, nic nového pod sluncem. Jedinými dvěma obdobími po válce, které se dají nazvat rozpočtově restriktivními, jsou období Eisenhowerovy vlády v 50. letech, kdy republikánský prezident čelil demokratickému Kongresu, a Clintonova administrativa, kdy tomu bylo naopak. Za Clintona a republikánského Kongresu byl schválený rozpočet vždy menší, než původně navrhoval prezident (za šest let od roku 1996 se jedná o rozdíl zhruba 60 miliard dolarů). Naopak za Bushe je tomu přesně naopak – každý rozpočet je vyšší, než navrhoval prezident (zatím je celkový rozdíl kolem 100 miliard dolarů). Bush nikdy nevetoval žádný rozpočtový zákon a bez problémů podepsal každé zvýšení. Je jediným prezidentem od počátku 60. let, za nějž neklesla žádná podstatná kategorie vládních výdajů. Nejvíce dnes paradoxně rostou agendy, jež republikáni v roce 1995 slibovali úplně zrušit – například ministerstvo školství. U stovky největších vládních programů, kde platil stejný slib, za Bushovy éry vzrostly výdaje o zhruba 15 procent, když už předtím za Clintova výdaje vzrostly o 11 procent. Skoro to vypadá, že umístění programu na černou listinu republikánů v roce 1995 bylo solidní předpovědí pro významný přísun peněz v budoucnu…
Pak ať volí demokrata
Bushův rozpočet na fiskální rok 2006 byl sice koncipován o něco střídměji než ty předchozí, ale jen v tom smyslu, že se zpomalil růst vládních výdajů. O nějakém poklesu či fiskální restrikci není možné mluvit. A jelikož pozice republikánů v Kongresu je velmi silná, tak ani Kongresové a Senátní volby příští rok na situaci nic nezmění. Pokud by si Američané přáli návrat k fiskální střídmosti, nezbývá jim než – paradoxně – držet v příštích prezidentských volbách palce demokratickému kandidátu, ať jím bude kdokoliv.
