Antimonopolní úřad se pochlubil veřejnosti návrhem zákona, který zakazuje obchodním řetězcům vybírání poplatků za umístění výrobků do regálu, za jejich propagaci nebo za zvláštní akce na zboží. Měl by se vztahovat na případy, kdy se podle zjištění úřadu dodavatel nachází vůči řetězci v nevýhodnějším postavení. Jestliže máme tento nápad byrokratů správně zhodnotit, musíme se podívat do minulosti, kde se vzala a k čemu, slouží antimonopolní politika.
Vznik zákonů na ochranu hospodářské soutěže nikdy nebyl spojen s nějakou ekonomickou teorií, ale s úsilím nátlakových skupin ochromit úspěšnější konkurenty. V osmdesátých letech devatenáctého století zjistili zpracovatelé masa ve státě Missouri (USA), že nemohou konkurovat velkým firmám z Chicaga, které se chopily vynálezu chlazení a začaly přepravovat maso na dlouhé vzdálenosti. Soupeře z Chicaga proto označili za „hovězí trust“, obvinili je z ničení konkurence a účtování nepřiměřeně nízkých cen. Pouhé kritizování pochopitelně nestačilo, a tak k prosazení svých cílů založili „Farmářskou alianci“ a úspěšně vstoupili do voleb roku 1888. V roce 1889 přijal parlament státu Missouri první antimonopolní zákon. Podobné události se odehrály i v dalších státech Unie a celé „antimonopolní“ hnutí slavilo úspěch přijetím Shermanova zákona Senátem Spojených států, z kterého jako z dračího semínka vyrostly antitrustové zákony, procesy a úřady na všech kontinentech, (snad) s výjimkou Antarktidy. Všechny antimonopolní úřady, ten český nevyjímaje, jsou bičem na úspěšné konkurenty, v područí politiků se zabývají státním plánováním, a aby všechno nevypadalo tak hloupě, svoji činnost maskují pseudoekonomickou hatmatilkou.
Ochrana hospodářské soutěže je před veřejností prezentována tak, že každá firma má v zájmu uchování konkurence právo podnikat. V logice intervencionismu, mám-li právo, aby ostatní moje zboží kupovali nebo mi je prodávali, musí někdo určovat, nejlépe stát, spravedlivé obchodní (mzdové) podmínky. Cenu, splatnost a rozsah marketingové podpory, která je ovšem pouze určitou formou slevy. Hledání spravedlivé ceny ukončili španělští scholastici již v 16. století s tím, že ji zná jenom Bůh. Přitom povídačky o přiměřených cenách a nepřiměřeném zisku straší v zákonech i v 21. století a přednáší se o nich dokonce na vysokých ekonomických školách. Je to stejně absurdní, jako kdyby se dodnes učilo o divoženkách, že Země je placatá a že lékaři mají z piteven, bez mytí rukou, chodit rodit děti. Nic ale není zadarmo. Pokud některé podnikatele antimonopolní úřad udržuje uměle při životě, logicky to musí být jiným ke škodě. A opravdu, představitel jedné ze sítí hypermarketů již jasně řekl, že v případě schválení zákona proti vybírání marketingových poplatků se jeho firma obrátí více na zahraniční dodavatele nebo zvýší ceny. Možná státní správa zareaguje návrhem zákona o minimálním podílu českých výrobků na pultech obchodů a zavede regulaci cen. Nebylo by to nic divného, malý problém se díky zásahům politikům mění ve větší, potom ještě větší, atd.
Úplně stejný argument platí ve vztazích mezi jednotlivým zákazníkem a sebevětší firmou. Například banky, které před letošními prázdninami vláda obvinila, že si účtují vysoké a nesrozumitelné poplatky. Neexistuje však žádné právo na bankovní služby. Peníze můžeme strkat pod matraci, posílat poštou, kurýrem, v krajním případě si založit vlastní peněžní ústav.
Stejně tak, Český Telecom nedávno dostal od antimonopolního úřadu pokutu 205 miliónů korun jenom proto, že zákazníkům nabízel ve svých sítích volné minuty. Firmy jsou velké, protože lépe než konkurenti uspokojovaly nároky zákazníků a žádný antimonopolní (plánovací) úřad není oprávněn posuzovat jejich ceny nebo co mají vyrábět. Obecně platí, že komu se nějaké služby nelíbí, nemusí je využívat, může odejít ke konkurenci nebo se pokusit dělat věci lépe. Nemáme právo na cizí služby, na trhu si můžeme koupit pouze to, co se nabízí. Vždy když nás nějaká firma rozlítí, zkusme takto přemýšlet, a to dříve, než přivoláme státní plánovače z tzv. úřadu na ochranu hospodářské soutěže.
