Kdo může za jeho rekordní úspěchy
Vypadá to impozantně: ČEZ čeká za loňský rok rekordní zisk kolem 16 miliard, hodnota jeho akcií vzrostla na rekordní úroveň 770 korun za akcii a současný šéf Martin Roman se minulý týden v Hospodářských novinách pochválil, že za pouhý rok zvedl hodnotu firmy o neuvěřitelných 147 miliard korun. Co se skrývá za ekonomickým zázrakem jménem ČEZ?
Čezská republika
Většina údajů z úvodu je pravdivá – před pěti lety stály akcie ČEZ kolem šedesáti korun – dnes stojí více než desetinásobek. ČEZ je z hlediska tržní kapitalizace – tedy podle cen jeho akcií na burze – se 450 miliardami korun největší firmou ve střední Evropě. Je také nejziskovější společností u nás a jedním z největších českých investorů v zahraničí.
Manažeři ČEZ, pokud započítáme opční program, jsou nejlépe placenými šéfy v Čechách a výší platu si nezadají s manažery obdobných společností v zahraničí. Nevídanou prosperitu ovšem přesto nepřinesli oni sami – pouze se včas ocitli na správném místě. A méně úspěšná by s celkem slušnou pravděpodobností nebyla ani většina alespoň průměrných manažerů v zemi.
Hlavní důvody, proč cena akcií ČEZ vzrostla, lze totiž shrnout do tří bodů: úspěšné dokončení Temelína, vzestup cen elektřiny a láska české vlády, která ČEZ umožnila získat velké množství společností za hubičku a posílit jeho pozici na všech podstatných energetických trzích.
Temelín efekt
Před pěti až šesti lety byl Temelín a jeho „třesoucí se turbína“ doslova postrachem investorů. Nikdo v té době nevěděl, jak dlouho jeho dokončení bude ještě trvat a kolik bude stát, byť se výstavba obou bloků chýlila k závěru. Nikdo ČEZ ohledně nákladů na Temelín po zkušenostech z devadesátých let nevěřil.
Dnes je již zřejmé, že Temelín byl v podstatě dokončen a že funguje. Stejně tak nemá problémy ani s evropskými či českými regulátory či s orgány dohlížejícími na jadernou bezpečnost – ani mezinárodními, ani tuzemskými. Protesty rakouských odpůrců jsou dnes brány spíše jako folklor, stejně jako periodické zprávy, že tu a tam byl Temelín odstaven kvůli různým problémům na nejaderné části.
Popularita jaderné energetiky, která nikdy v Česku nebyla nízká, pomalu začíná růst i v zahraničí a postupně se čím dál tím hlasitěji začíná mluvit o dostavbě Temelína. Z hlediska ČEZ se v případě výstavby jaderného zdroje v budoucnu jedná jednoznačně o nejvýhodnější řešení jak z hlediska nákladů, tak i provozu celé elektrizační soustavy. Ovšem vliv současného managementu na dokončení Temelína a na změnu veřejného vnímání jaderné energetiky a největší české elektrárny je nulový – nastoupil až dávno poté.
V roce 2000 byly ceny silové elektřiny (tj. bez ceny za přenos) na evropském elektroenergetickém trhu a koneckonců i v Čechách na historických minimech. Pokud srovnáme jenom ceny, za které ČEZ prodával v rámci svého programu Duhová energie, tak většina z nich v mezidobí vzrostla o desítky procent. Třeba cena základního zatížení (neboli tzv. žlutá elektřina), která znamená dodávku určitého konstantního množství elektřiny po celý rok, vzrostla ze 734 korun za jednu MWh pro rok 2002 (první rok „Duhy“) na 1041 korun, tedy o 42 procent. Ostatní „barvy Duhy“ jsou na tom zhruba stejně. Naprosto shodné je to s cenami elektřiny, které ČEZ vyvezl do zahraničí – od konce devadesátých let, kdy ji prodával na úrovni zhruba šesti až sedmi set korun, se cena zvedla až o 60 procent. Ceny vstupů – především uhlí – rostly nižším tempem. Vliv současných manažerů na vývoj cen elektřiny na evropském trhu, který ovlivňuje i vývoj na trhu domácím, je samozřejmě nulový.
S láskou tvá vláda
Od neúspěšné privatizace na přelomu let 2001 a 2002 sbírá energetický gigant při vyjednávání s českou vládou jeden úspěch za druhým. Největším obchodem, který změnil českou elektroenergetiku, byl nákup státního podílu u regionálních distributorů. Ten dojednal v první polovině roku 2001 za neuvěřitelně výhodných podmínek tehdejší ředitel ČEZ Jaroslav Míl a nakonec jej schválil i antimonopolní úřad.
Po převzetí regionálních distributorů sice ČEZ dodržel dlouhodobé smlouvy s nezávislými producenty elektřiny, nicméně od doby definitivního získání vlády nad distribucí razí takovou politiku, že neumožňuje získávat nezávislým producentům větší podíl na trhu a veškerý růst poptávky po elektřině kryje z vlastních zdrojů.
Jedinou firemní energetikou, která poté, co distribuci ovládl ČEZ, významně zvýšila prodeje, je Energetika Vítkovice – avšak i ona je součástí Skupiny ČEZ. Navíc růst jejích prodejů je způsoben zejména tím, že přeprodává elektřinu ČEZ dále do průmyslového areálu Vítkovice, kde její odběry v souvislosti s celosvětovou konjunkturou ocelářství v poslední době významně vzrostly. Bez vlády nad distribucí by ČEZ neměl nikdy tak jednoduchou pozici na českém trhu, jako má dnes, a nikdy by ceny v Čechách nerostly tak rychle (ačkoliv jejich růst je nevyhnutelným důsledkem vývoje v Evropě).
Současný management si nijak nemůže nárokovat zásluhy na získání regionálních distributorů, možná kromě jednoho – Severočeské energetiky. V podmínkách antimonopolního úřadu totiž bylo stanoveno, že ČEZ prodá jednu z pěti distribučních společností, ve kterých získal majoritu. Díky dobře provedenému lobbingu se mu však podařilo změnit zákon o hospodářské soutěži tak, aby mohl požádat o přezkoumání této podmínky, a rozhodnutí antimonopolního úřadu zvrátil. To se stalo již za vlády současného šéfa Romana. Není opět příliš pravděpodobné, že by se situace vyvinula jinak, kdyby v čele ČEZ zůstal Jaroslav Míl.
Posledním obchodem mezi českou vládou a ČEZ byl prodej Severočeských dolů do jeho rukou. Stalo se tak již za současného managementu a opět je těžké spekulovat, jak by se situace vyvinula, kdyby Jaroslav Míl ve funkci zůstal. Koneckonců právě kvůli sporům o privatizaci dolů byl z funkce odvolán. Avšak tvrdit, že výhodný prodej dolů do rukou ČEZ byl výsledkem činnosti Romana a spol., je nadnesené. Státní úředníci v čele s ministrem Milanem Urbanem a jeho tehdejším náměstkem Martinem Pecinou (dnes šéfem antimonopolního úřadu, který tuto akvizici ČEZ loni na podzim promptně schválil) by Severočeské doly do rukou ČEZ vložili bez ohledu na to, kdo byl v jeho čele. A pokud ČEZ nyní získává body za expanzi do zahraničí – ta byla opět zahájena za předchozího šéfa.
Umět se prodat
Jednou z mála věcí, již lze – ovšem opět s připomínkami – skutečně připsat současnému vedení k dobru, je jeho transformační projekt Vize 2008. Ten likviduje minulou strukturu ČEZ a distributorů a zcela společnost přetváří. Místo osmi regionálních distribučních firem jsou zde nové firmy jako ČEZ Zákaznické služby pro komunikaci s koncovým zákazníkem, ČEZ Měření pro správu měřidel či ČEZ Distribuce pro správu distribučních soustav. Nicméně ani v tomto případě by se situace nijak rozdílněji nevyvinula – část projektu by musela být provedena jenom z legislativních důvodů, protože rozdělení distribuce a obchodování s elektřinou, které v rámci Vize 2008 probíhá, požaduje Energetický zákon a samotná Vize 2008 je pokračováním projektu REAS, který byl zahájen hned po akvizici distributorů za ředitele Míla.
Pokud by se tedy mělo někomu poděkovat za současné úspěchy ČEZ, pak v první řadě Úřadu vlády a ministerstvu průmyslu za neutuchající přízeň státní správy (díl z toho by měl směřovat i na antimonopolní úřad za přimhouření očí). V druhé řadě milionům spotřebitelů po celém světě za růst cen energetických surovin a elektřiny, a v třetí architektovi transformace ČEZ Jaroslavu Mílovi. Pokud je třeba zmínit i současné vedení, tak jen proto, že se umí prodat.
