Zemřel prorok špatných zítřků

V pondělí zemřel ve věku požehnaných 97 let John Kenneth Galbraith, po Keynesovi možná druhý nejcitovanější ekonom 20. století. Ovšem, jak to často bývá, množství citátů není nejlepším měřítkem kvality. Pokud se totiž podíváme na jeho dílo, pak zjistíme, že kromě několika bonmotů a frází je jeho dědictví nevelké a skončí v zapomnění zhruba stejně, jako skončily v zapomnění skladby Antonia Salieriho.
Galbraith se narodil v Kanadě dlouho před první světovou válkou a jeho cesta k ekonomii nebyla příliš přímočará, neboť na lokální univerzitě začal studovat zemědělství. Osudem se mu stal rok 1934, kdy jako mladý, nadšený a arogantní akademik přichází do Washingtonu, aby se ve zlatých letech New Dealu podílel na plánování americké ekonomiky. Úzké vazby na politiku přerušuje až během války ve Vietnamu. Od 70. let se jeho vliv na intelektuální debaty postupně snižoval, až dosáhl stavu blízkého nule.
Jeho nejznámější kniha Společnost hojnosti ukazuje, jak špatným ekonomem Galbraith byl. Jednou ze základních myšlenek knihy je to, že jednotlivé příjmové vrstvy se ve své spotřebě orientují podle vrstev vyšších – aby ukázaly, že jsou na tom lépe, než ve skutečnosti jsou. To vede k nadměrné a nápadné spotřebě a k soustředění se moderního života pouze na spotřebu za každou cenu. To jsou myšlenky blízké všem levicově a environmentálně orientovaným intelektuálům. Jejich problémem je však to, že nejsou ekonomicky smysluplné – pokud by kdokoliv utrácel delší dobu více, než odpovídá jeho dlouhodobému příjmu, pak zkrachuje a jeho konečná spotřeba bude nižší, a nikoliv vyšší. Jinými slovy: lidé se ve své spotřebě orientují nikoliv podle bohatších sousedů, nýbrž podle toho, kolik dlouhodobě vydělávají. A v tomto směru jsou ekonomicky racionální. Také dostupná data potvrzují teorii vlivu dlouhodobého-permanentního důchodu na spotřebu, a nikoliv teorii zakomplexovaných a závistivých furiantů prosazovanou Galbraithem. Stejně tak je skutečný život mnohem bohatší než jenom spotřeba v úzkém slova smyslu, zejména v současnosti, tj. v období Galbraithem kritizované „spotřební společnosti“ právě proto, že vyšší příjmy všech členů moderní společnosti dovolují věnovat více času na jiné aktivity než na prosté vydělávání peněz.
Skrytou podstatou všech Galbraithových prací je ve skutečnosti hluboké pohrdání lidmi a naopak přeceňování schopností intelektuálů a vládních úředníků.
Myšlenky Galbraitha a jemu podobných určitě nevymizí. Znovuobjeví je někdo jiný a ten si užije pomíjivé světské a intelektuální slávy. A tak se na něj nebude moci aplikovat Galbraithův bonmot o tom, „že pokud vše ostatní selže, pak nesmrtelnost si lze vždy zajistit spektakulárním omylem“. Ani svůj největší omyl – tj. neschopnost pochopit podstatu lidského jednání – neudělal totiž Galbraith jako první, byť byl hodně slyšet.