V lednu vydal Worldwatch Institute další ze své série Zpráv o stavu světa. Tentokrát se zaměřil na růst Číny a Indie, který označil za jednu z nejvážnějších hrozeb pro dnešní svět. Zároveň v něm však vidí i jednu z největších příležitostí. Jak je možné říkat jedním dechem dvě tak protichůdné věci?
V červnu 2005 oznámilo Ministerstvo vodních zdrojů Číny, že 300 milionů obyvatel čínského venkova nemá přístup k nezávadné pitné vodě a 190 milionů obyvatel pije vodu s obsahem škodlivých látek. 30 % čínských lesů je zasaženo kyselými dešti. Sedm z deseti nejznečištěnějších měst světa najdete na území Číny. Počet aut v zemi se za posledních 10 let více než zčtyřnásobil. Spotřeba surovin v Číně neustále roste a Mezinárodní agentura pro energii předpovídá, že se emise skleníkových plynů v příštích 20 letech zvýší o téměř 120 procent. Hrozba je zřejmá.
V čem ale spočívá ona příležitost? V hledání odpovědi na otázku, jak negativní dopad růstu Číny na životní prostředí co nejúčinněji eliminovat. Mnozí volají po zvyšování standardů kvality životního prostředí doplněné o přísné postihy pro ty, kdo je poruší. Rovněž se objevují návrhy zdanit produkty, které mají negativní dopad na životní prostředí, zvýšit tak jejich cenu a tedy i spotřebu těchto statků. (Naposledy tak byly ve snaze ochránit čínské lesy zdaněny 5% sazbou jídelní hůlky ze dřeva.) Jedná se o snahy růst zpomalit, učinit jej vůči životnímu prostředí „odpovědným“.
Asi každý Číňan, který slyší hlasy obyvatel západního světa, odpírající mu to, co oni sami mají a co se poněkud pejorativně nazývá konzumní způsob života, je rozhořčen. Já se mu nedivím. Jde nejen o diskriminaci obyvatel chudších zemí – „nedopřejeme vám takový blahobyt, jakému se těšíme my“ – ale i o ignoraci závěrů řady vědeckých institucí. Obhájci tzv. environmentální Kuznetsovy křivky tvrdí, že ekonomický růst s sebou nese zhoršující se kvalitu životního prostředí jen do určitého bodu, resp. do určité úrovně bohatství společnosti. Po dalším nárůstu ukazatele bohatství, jakým je např. HDP na obyvatele, se křivka láme a kvalita jednotlivých složek životního prostředí se začne zlepšovat.
Tuto tezi potvrzuje například nedávná studie Jiming Hao a Litao Wanga z university Tsinghua. Šanghajští vědci zjistili, že i přes trvalý dramatický ekonomický růst začaly v čínských městech klesat imise SO2 a NOX. Kontaminace řek a oceánu některými těžkými kovy klesla v posledních deseti letech na polovinu. Obrovským tempem v zemi přibývá čističek odpadních vod. Dochází k rozsáhlému zalesňování. Čína je světovou jedničkou ve výrobě tepla s využitím solární energie.
Studie American Entreprise Institute zase ukazuje, že zlepšení kvality životního prostředí jde ruku v ruce s rostoucí svobodou země. Příčinou jsou nové technologie, které přichází do oblastí, jež jsou otevřené, svobodné a politicky stabilní. Pokud by továrny, které se dnes staví v Číně, využívaly technologie běžné v USA, přispěla by samotná Čína ke snížení skleníkových plynů výrazněji než veškeré aktivity dnešních signatářských zemí Kjótského protokolu.
Ano, ke znečištění životního prostředí v Číně dochází. Obáváme-li se však, že ekonomický růst této země způsobí ekologickou katastrofu, neměli bychom volat po jeho zpomalení, ale naopak po jeho urychlení. Měli bychom volat po zrušení bariér obchodu s Čínou a po politických reformách, které učiní obyvatele svobodnějšími a zemi atraktivnější pro investory. Jedině tak lze dosáhnout zadaného cíle a nebrzdit přitom růst životní úrovně místních obyvatel.
***
Čína se dramaticky mění. Dávno nenabízí pouze levnou, nekvalifikovanou práci. V objemu vyrobené elektroniky již např. předstihla USA. Během posledních dekád vyzdvihla z chudoby stamiliony lidí, snížila příjmovou nerovnost a dosáhla tak lepších výsledků než jakýkoli státní sociální program v historii. Hospodářský růst a tržní ekonomika jsou totiž nejlepší odpovědí na většinu společenských problémů. (S tím souhlasí přes 70 % obyvatel Číny!) Vztah mezi růstem bohatství, rostoucí poptávkou po lepším životním prostředím a následně jeho rostoucí kvalitou není spekulací. Firmy reagují na změnu preferencí spotřebitelů. Řeší problémy, jež lidé jako problémy vnímají. Jak vidíme v jiných zemích, ani případný nedostatek zemědělské půdy do této kategorie např. vůbec nemusí spadat, neboť jej úspěšně řeší mezinárodní obchod. Malhusiánské katastrofické vize o přelidnění a vyčerpání zdrojů se i přes jejich frekventovanost nenaplňují a ekonomové pečlivě vysvětlují, proč se jich ani do budoucna nemusíme obávat.
