Rok se s rokem sešel a opět se blíží milník každého daňového poplatníka – Den daňové svobody. Ten si připomeneme ve středu 14. června, tedy stejný den jako v loňském roce. K čemu je vlastně tento ukazatel dobrý? Stručnou a snadno pochopitelnou formou poukazuje na výši ať už přímého nebo nepřímého daňového zatížení. Rozděluje totiž rok na dvě části. V té první, 164 dní dlouhé, vydělává průměrný občan České republiky na pokrytí státních výdajů. Až od 14. června může sám podle svých preferencí rozhodnout, jak s utrženými penězi naloží. A že tak učiní mnohem efektivněji než státní úředníci a politikové snad netřeba připomínat.
Mnozí kritikové odsuzují způsob, jakým Liberální institut tento den určuje. Poukazují na to, že je výpočet příliš jednoduchý a použití státních výdajů nesprávné. Podle nich by se mělo vycházet z příjmů státní kasy. Tento argument, který je na první pohled logický, však po bližším zkoumání velkou část své pádností ztrácí. Předně – jednoduchost výpočtu není negativum, ale naopak velké pozitivum, neboť dává každému možnost nahlédnout takzvaně pod pokličku a výpočet zkontrolovat. Jak je to ale s problémem výdaje versus příjmy?
Není náhodou, že používáme při určení Dne daňové svobody právě agregovanou hodnotu státních výdajů. Pokud bychom se totiž zaměřili pouze na příjmovou stránku a stát by financoval své štědré výdajové programy pomocí deficitů (což se dnes zcela běžně děje), pak bychom Den daňové svobody určili nesprávně. Každá státem vydaná koruna totiž musí být v důsledku zaplacena občany prostřednictvím daní. A bude pozdě žehrat v době splácení dluhů na vysokou daňovou zátěž. Existující dluh totiž již neovlivníme, ale můžeme ovlivnit jeho velikost v době, kdy vzniká. Proto je dobře, že ukazatel vychází ze státních výdajů a upozorňuje na jejich výši.
Každá snaha o nižší daně musí navíc začínat u výdajů, protože stát vybírá daně právě proto, aby financoval své výdajové programy. Voláme-li tedy po snižování vládních výdajů, pak z toho důvodu, abychom mohli požadovat také nižší daně. A pokud je tu stát od toho, aby zajišťoval jisté statky, které trh vytvořit nedokáže, tak by měl podíl státních výdajů na hrubém domácím produktu neustále klesat a Den daňové svobody by se měl stabilně přibližovat k začátku roku. Celkové množství státem poskytovaných statků by totiž mělo být v čase víceméně stabilní. Naproti tomu hrubý domácí produkt neustále roste, takže by měla stačit stále menší část toho, co vyprodukujeme, abychom pokryli výdaje státu.
Pokud letos musíme pracovat na stát 164 dní, tedy úplně stejnou část roku jako loni, potom nemáme sebemenší důvod k oslavám. Hospodářský růst České republiky pouze zamaskoval růst státních výdajů (a také tedy příjmů). Měli bychom si tedy vzít příklad třeba z Irska, které i přesto, že loni oslavilo Den daňové svobody pro nás neuvěřitelného 12. května, dokázalo letos ušetřit svým daňovým poplatníkům další dva dny práce na stát.
