Eurostat před pár dny zveřejnil údaje, podle kterých Česko dosahuje 73 procent průměru HDP na hlavu EU (měřeno v paritě kupní síly), a tak „předstihlo“ Portugalsko. Analytici se následně okamžitě začali předhánět v odhadech, kdy už konečně dosáhneme vysněného EU-průměru – zda za sedm, deset či více let. A nebýt po volbách, kdy se již rozděluje politická moc, nýbrž před volbami, vyrojila by se řada politiků, kteří by se snažili přivlastnit si tento „úspěch“ a přišli s akčními programy dalšího urychlení HDP a předehnání dalšího ze staré patnáctky. Hrubý domácí produkt je ale veličina vysoce problematická, a to i pomineme-li všechny technické obtíže spojené s jeho výpočtem, které se znásobují při pokusech o mezinárodní srovnání.
Ono totiž v principu nejde o to, co nejvíce za rok utratit (což HDP zachycuje), ale jde o to, aby se v dané ekonomice vyráběly užitečné věci. Nejde tedy o výši výdajů, ale o zajištění harmonické smysluplné výroby, zajištění souladu výroby a spotřeby. Jednoduše řečeno, výrobci musí vyrábět věci, které lidi chtějí, neboť jsou nejužitečnější a přinášejí jim větší uspokojení než věci jiné. Podaří-li se to, roste životní úroveň. Nepodaří-li se to, jsou zdroje vyplýtvány. Sice se vyrábí, ale výsledkem jsou věci, které ve skutečnosti nikdo nechce. Ukázkovým příkladem z minulosti jsou oslavované růsty HDP v socialistických zemích. Neděje se dnes náhodou něco podobného?
Tragédií socialismu bylo, že politici rozhodovali za lidi, co se má vyrábět. Prohlásili se za supermany, kteří vědí, co je třeba a ujali se své historické role. Vždyť na světě je přeci tolik věcí, jejichž důležitost přesahuje uvažování jedince a vyžaduje hlubší, komplexní porozumění a delší horizont uvažování. Plánovali a utráceli z veřejných rozpočtů, a tím dávali podobu výrobě. No a ta vyráběla – všichni víme co.
V tomto ohledu dnes situace není příliš odlišná. Politici jsou stále v pozici supermanů, kteří se tváří, že vědí, co je pro lidi dobré. Tuhle je prý potřeba postavit školu, tamhle je údajně nutné vybudovat továrnu produkující výrobky s vysokou přidanou hodnotou, jinde se prý musí podpořit střední podnik, ještě jinde silnice, nesmí se zapomenout na obrněné transportéry, obnovitelné zdroje, vědu a výzkum, církev, vysoce kvalifikované bulharské gastarbeitery a podporu internetu. A tak politici utrácejí a utrácejí a utrácejí. A těmito svými „politickými nákupy“ dávají podobu výrobě. Kdyby byly tyto politické nákupy bezvýznamným folklórem a takto utracené peníze by šlo považovat za jakési předplatné půlhodiny večerní televizní zábavy, nejednalo by o nic zásadního. Objem politických nákupů je ale závratný! Blíží se polovině celkových nákupů a lze smysluplně tvrdit, že je mnohem větší, protože v důsledku stále rostoucích regulací je i řada soukromých nákupů prováděna pouze proto, že to vyžaduje politická garnitura. Více než polovina věcí v zemi se tedy vyrábí ne proto, že by je chtěli lidé, aby si zpříjemnili život, ale proto, že se politici rozhodli, že ty věci prostě potřebujeme – buď je koupili „za nás“ nebo nás k jejich nákupům přinutili. No a Eurostat provedl „součet“ a v tomto součtu „jsme my Češi“ předstihli Portugalsko, které také produkuje svůj podíl politicky deformované výroby.
Tanečky kolem hrubého domácího produktu jsou veskrze nebezpečné. Plní stránky novin, zamlžují skutečné ekonomické problémy a odvádějí pozornost veřejnosti od reálných rizik přicházejících ze strany politické moci. Než poměřovat HDP a dohánět ať už průměr EU nebo v lisabonském duchu Spojené státy je užitečnější – chceme-li nějaký ukazatel – podívat se na podíl útrat vydělaných peněz, o kterých rozhoduje člověk sám, a uvědomit si, kolik „za něj“ utrácejí politici. Tedy jaký je zhruba podíl politicky nedeformované výroby. Tuto odpověď nám dává tzv. Den daňové svobody, který jsme si shodou okolností připomněli také minulý týden.
