Minulý týden zemřel po dlouhé nemoci poslední ze staré školy českých ekonomů – pan profesor František Vencovský. Narodil se ve stejném měsíci, kdy byl spáchán atentát na ministra financí Aloise Rašína, a jistě tehdy nikdo netušil, že právě on bude posledním žijícím z generace ekonomů, která ještě získávala své vzdělání na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Tradici ekonomického vzdělávání založil na fakultě již v druhé polovině 19. století Albín Bráf a univerzita dala této zemi řadu vynikajících ekonomů různého zaměření a přesvědčení – kromě ministra Rašína to byl zejména jeho velký názorový oponent Karel Engliš, se kterým pojilo právě Františka Vencovského velmi úzké pouto, ale také třeba první český keynesián Josef Macek nebo ekonom rakouské školy František Čuhel. Avšak všichni ekonomové vychovaní univerzitou byli nekomunisté. To se komunistickému režimu příliš nehodilo a ekonomické vzdělávání přešlo definitivně od roku 1953 na nově zřízenou Vysokou školu ekonomickou (ta sama nahradila okleštěnou Vysokou školu obchodní), která se do sametové revoluce stala, až na několik málo výjimek, baštou nejtvrdšího stalinismu a při vší úctě k jejím absolventům se nikdo ani nepřiblížil významu dávných absolventů Univerzity Karlovy.
František Vencovský získal titul doktora práv (a tím i ekonomické vzdělání) na poslední chvíli, v roce 1949. Byl nepřekonatelným expertem na české ekonomické myšlení od Bráfa po Engliše, a to jak v oblasti teoretické, tak i v oblasti národohospodářské, kde české ekonomické učení vždy nabízelo více než v čisté teorii. Na rozdíl od mnoha ostatních některé velikány zdejší ekonomické historie osobně znal. To se týká právě Karla Engliše, jehož byl posledním asistentem. Blízký mu zůstal i v době, kdy komunistický režim Engliše vypověděl z Prahy a de facto mu přikázal nucený pobyt v Hrabyni na Ostravsku. Stejně tak byl vynikajícím znalcem hospodářských dějin naší země s důrazem na měnové otázky – tedy zejména na otázku měnových reforem v letech 1919, 1945 a 1953, na vypořádání státních dluhů Československa atd. Ne nadarmo byl po bezmála čtvrtstoletí spolupracovníkem a poradcem nejednoho šéfa centrální banky na našem území, ať už nesla jakékoli jméno.
V 90. letech se konečně ve velmi zralém věku dočkal i akademického ocenění svých znalostí: získal postupně jak docenturu, tak i profesuru v oboru finance. A zejména učil – to, co uměl nejlépe – československé ekonomické myšlení a jeho dějiny a historii monetární politiky na našem území. Učil (poněkud paradoxně) na Vysoké škole ekonomické, nikoli na právnické fakultě, kde dodnes není vidět sebemenší relevantní snaha navázat na skvělé tradice ekonomického vzdělávání. A právě Vysoké škole ekonomické, zejména studentům bude postava profesora Vencovského velmi chybět. Odborně a lidsky ho dnes totiž nikdo nemůže zastoupit.
