Není toho už trochu moc? O víkendu došlo k dalšímu velkému výpadku v dodávkách elektřiny, tentokrát v Německu, jižní Itálii a Francii. Čtvrtý velký kolaps během čtyř let: po Itálii a Skandinávii v roce 2003 a Řecku v létě 2004. Čím to? Jistěže každá z poruch má nakonec svou spouštěcí příčinu – selhání konkrétní rozvodny či výpadky konkrétních vedení. Ale jak je možné, že se tak stává mnohem častěji než třeba v 90. letech?
Kdyby tisíc větrníků
Poptávkou po elektřině to není – ta sice narůstá, ale vzhledem ke stagnující nabídce se projeví zdražením elektřiny a kolísáním cen. Není to ani liberalizací energetických trhů. I když mezi národními soustavami narůstá množství prodávané a kupované elektřiny, neznamená to, že přímo úměrně roste i zátěž přeshraničních vedení a vnitřních soustav – jinými slovy obchodní toky neodpovídají toků fyzickým. Skutečný důvod je jiný – v elektrizačních soustavách zemí Evropské unie v posledních pěti letech dramaticky přibývá zdrojů, které se chovají nepředvídatelně – totiž větrných elektráren. Největší růst zaznamenává Německo, Rakousko a Dánsko. Jen v Německu je dnes ve větrných elektrárnách skoro 17 tisíc megawattů instalovaného výkonu; to zhruba odpovídá sedmnácti blokům Temelína. Jenže vyrábějí elektřinu pouze tehdy, když fouká vítr (a tam, kde fouká) – nikoliv tehdy, kdy ji někdo potřebuje (a tam, kde ji potřebuje). Jejich zapojení do soustavy se však provozovatelé a vlastníci sítí nemohou vyhnout, ani kdyby pro ně masívní zapojení „větrníků“ znamenalo zhoršení spolehlivosti celé soustavy. Jedna větrná elektrárna nebo i jeden větrný park zpravidla elektrizační soustavu příliš neovlivní. Ale souhrn tisíců větrných elektráren a parků naprosto rozhodí toky elektřiny v soustavě. Zejména při změnách počasí: když vítr přestane foukat nebo naopak začne, když začne mrznout, což část větrných elektráren také vyřadí, atd.
Zaplevelená krajina
Ukazuje se tak, že dramatický vzestup větrné energetiky ve střední a západní Evropě má mnohem závažnější důsledky než jenom znetvoření krajiny a vysoké přímé náklady ve formě dotací a povinných výkupů za regulované ceny. Je velký rozdíl řídit toky v soustavě, která zahrnuje stabilní a „předvídatelné“ konvenční zdroje, jež jen občas vypadnou, oproti situaci, kdy značná část zdrojů má jako hlavní princip svého fungování náhodu. Na to evropské soustavy nebyly vůbec stavěny. A totální výpadky mají své velké náklady – dopadají jak na výrobce elektřiny, tak na její spotřebitele. Ať už se jedná o zničené obsahy ledniček nebo o zastavení provozních linek v citlivých výrobách. Jediným, kdo žádné náklady nenese, jsou vlastníci větrných elektráren. Bohužel si na to, že výpadků bude více, musíme zvyknout – jediné štěstí máme v tom, že česká energetická soustava je zatím větrnými elektrárnami zaplevelena velmi málo. Většina problémů se stabilitou soustavy se tak do Česka dostane ze zahraničí. Ale výpadky by měly vést k zamyšlení, zda je nutné opakovat chyby západních sousedů.
