Autor Julian Siddle (a není sám) naznačuje ve svém článku „Nahněvaný lesů pán“ potřebu jakýchsi celoplanetárních kompenzací, které by měly proudit z bohatého severu do chudšího jihu, mají-li být pralesy zachovány. K dobrovolnému toku plateb výměnou za ochranu přírody však již dochází. Soukromé nadace, ve snaze zachovat původní přírodu, investují do výkupu přírodně cenných pozemků. Plní tak přání svých zákazníků – dárců z bohatého severu. Například americká Nature Conservancy ochraňuje více než 117 milionů akrů po celém světě. Vzájemná konkurence přitom nadace vede k efektivitě a hledání nejvíce prospěšných projektů. Hitem je vytváření biokoridorů mezi státními rezervacemi či záchrana vzácných organismů.
Když lidé věří v jistotu svého vlastnictví, uvažují v delších horizontech. Analýza Environmental Law Institute ale upozorňuje, že vlády v Latinské Americe omezují soukromé ochranářství státními intervencemi – např. rizikem vyvlastnění, není-li soukromě chráněná lesní půda „produktivně“ (tj. zemědělsky!) obhospodařována. K podobným závěrům o negativní roli státu dospěla i studie Productivity Commission – australské státní(!) agentury. Dokonce i vlády tedy začínají připouštět, že úspěchů lidského podnikání a vynalézavosti ve prospěch přírody by mohlo být ještě více, dojde-li ke zmírnění státních zásahů vůči vlastníkům. To je dobře. Obecně totiž neplatí, že „neexistuje lidská síla, která by mohla dohlížet na všechny, kdo se rozhodnou vymítit kus lesa…“. Tou silou je soukromý vlastník.