Provoz státních silnic vykazuje tradiční znaky státem poskytované služby, nízká kvalita za vysokou cenu. Politici slíbili více „muziky“, ale budeme si za ni muset řádně připlatit. Přesněji řečeno, na Nový rok začala v České republice éra mýtného. Pro začátek platí vozidla nad 12 tun na dálnici 4,05 korun za ujetý kilometr. Jde jen o první krok, zpoplatněny budou i další silnice a vozidla nižších váhových kategorií.
Příběh mýtného v ČR má mnoho kapitol. Ponechme stranou část o politických tahanicích, pochybných rozhodnutích, smlouvách a jejich dodatcích. Důležitý je ekonomický rozměr. Důvodem zavedení mýtného jsou samozřejmě hlavně peníze. Výnos má napomoci zlepšit špatný stav silnic, což je v zásadě podsouvání iluze o adresnosti vybraných prostředků. Roční výnos z mýtného je plánován ve výši 10 mld. korun, po dalším zpoplatnění až 26 mld. Zavedení mýta má v druhém plánu omezit kamionovou dopravu, a naopak cenově zvýhodnit železniční dopravu. Tím v krátkosti k důvodům zavedení mýtného. Něco zde ovšem nesedí.
Silnice patří státu. Veřejné rozpočty každoročně hospodaří s prostředky dalece převyšujícími jeden bilión korun, v relativním vyjádření téměř polovina hrubého domácího produktu. Není třeba zdůrazňovat, že jde o ohromnou částku. Problém tedy nebude v nedostatku peněz na účtu majitele silnic, ale ve způsobu hospodaření. Veřejné výdaje totiž mají neodolatelnou tendenci nabývat spotřební charakter, být „projedeny“. Čím větší část výdajů z rozpočtů je spotřebních, tím méně přirozeně zbývá na investice, tedy i na investice do silniční sítě, jedné z klíčových součástí fungující ekonomiky.
A jsme u „zdroje“ mýtného, respektive panického volání po nutnosti dalších zdrojů na zlepšení stavu silnic v ČR. Mimochodem stát má ze silniční dopravy obrovské příjmy i bez mýtného. Do rozpočtů přicházejí miliardové platby spotřební daně na pohonné hmoty, silniční daně, nemalé daně z příjmů odvádí samotní dopravci, kteří svoji ekonomickou činností silnic nejvíce opotřebovávají, a další druhy plateb související s užíváním silnic. Jenže všeho málo, současný majitel silnic potřebuje víc peněz, protože je neumí efektivně využít.
Důvod je vcelku jednoduchý, k hospodárnému nakládání s prostředky nemá stát žádnou motivaci, hospodaří s penězi posbíranými na základě svých zákonů u daňových poplatníků, není závislý na dobrovolných platbách spokojených zákazníků a zodpovědnost za špatná rozhodnutí se rozplývá ve složité správní struktuře. Díky tomuto stavu nyní stát utrácí miliardy za schopnost vybrat další miliardy, které se ztratí v neefektivním systému. Mýtné je tedy především důsledkem špatného hospodaření.
A co s kamióny? Je třeba jejich počet omezovat? Nákladní auta jsou viditelným projevem ekonomické aktivity, zvyšují blahobyt, podporují výrobu, uspokojují poptávku po různých statcích v různých částech země. Úřední akce bojující proti rozsahu silniční dopravy zároveň bojují s rostoucím blahobytem občanů. Ti musí rázem vynaložit více prostředků na osobní dopravu (mají-li to štěstí a „jejich“ linka mýtné ekonomicky přežila), zaplatí více za oblíbené zboží či musí vynaložit větší část svého příjmu za samotné služby dopravců.
Podnikatelé se ale jen tak nevzdají. Došlo k tradičnímu střetu účinnosti úředního aktu s motivacemi podnikatelů poskytnout zboží či službu co nejlevněji, a co nejefektivněji využít prostředky, které na rozdíl od úředníků pracně získali na konkurenčním trhu. Hledání „únikových cestiček“ z dopadů nařízení započalo prakticky ihned. Podnikatelé začali vyhledávat levnější cesty, opouštěli placené úseky, vyjížděli na ještě více poničené silnice s menší kapacitou, prostě kalkulovali. To vše pro možnost minimalizovat náklady a přenést na svého zákazníka co nejmenší dodatečné náklady z titulu zavedení mýtného.
K čemu došlo? Mýtné změnilo chování ekonomických subjektů, přinutilo a ještě přinutí občany vynaložit nemalé zdroje na vyhovění úředním požadavkům a také hledání způsobů, jak se vymanit z dopadu účinnosti nařízení. Jinak řečeno, došlo ke zvýšení nákladů na chod ekonomiky. Snížila se konkurenceschopnost silniční dopravy ve srovnání se železniční, z pouhého rozhodnutí politiků-plánovačů. S nádechem arogance moci označil někdejší ministr dopravy tuto skutečnost za podnikatelské riziko. Při podobném přístupu politiků k podnikání a regulaci podnikatelských zisků nebude tato produktivní činnost rizikem, ale hazardem.
Kauza „mýtné“ obnažuje slabiny státního „podnikání“. Byť má stát díky zákonům každoročně k dispozici obrovské prostředky, nedokáže je efektivně využít a kvůli svému mrhání hledá další zdroje. Nyní přišlo na řadu mýtné. Dopad mýtného do peněženek spotřebitelů bude záviset i na schopnostech podnikatelů vyrovnat se s dopady úředního aktu, protože jsou to právě podnikatelé a trh, kdo jednají ve prospěch lidí či spotřebitelů, jak kdo chce. Proč tedy nepřenechat silnice soukromým rukám?
