Dnešním dnem, po 161 dnech práce na stát, nastává daňová svoboda. Den daňové svobody rozděluje rok na dvě pomyslné části. Představme si, že se chceme co nejdříve zbavit daňové povinnosti a od začátku roku tak celou svou mzdu odvádíme do státní kasy. Letos jsme tak činili až do včerejška. Teprve dnes, 11. června, začíná první z 204 dnů, kdy už bude moci každý občan sám svobodně rozhodnout, jak s vydělanými penězi naloží.
To ale samo o sobě nemusí být žádný extra důvod k radosti. Vždyť stát jsme přece my všichni. Platit na stát pak neznamená nic jiného, než financovat služby a zboží, které nám stát poskytuje. Jenže to zdaleka není tak jednoduché, do hry totiž vstupují dva problémy. Tím prvním jsou zájmové skupiny zastupované nejrůznějšími lobbisty. Jejich existence ale není něčím špatným nebo neobvyklým. Zájmové skupiny se objevují vždy, když existují lidé, kteří mohou prostřednictvím státní přerozdělovací mašinérie poskytnout nějakou tu finanční nebo jinou výhodu. Pod vlivem zvláštních zájmů pak stát vydává více, než by samotní občané chtěli. A když více vydává, musí logicky i více vybírat, čímž trpí kapsa každého daňového poplatníka.
Druhým důvodem, proč bychom měli pečlivě sledovat výši daňové zátěže, je nutná neefektivita přerozdělování. I kdyby politikové a státní úředníci vydávali peníze jen a pouze na to, co lidé doopravdy chtějí, dělají tak z podstaty věci neefektivně. Důvod je jednoduchý: když si něco kupujeme sami, dbáme na to, abychom si za co nejméně peněz pořídili zboží co nejvyšší kvality. Pořízenou věc totiž budeme sami používat a ušetřené peníze sami využijeme jinak. Státní úředníci však nemají motivace chovat se ekonomicky – utrácejí cizí peníze za zboží a služby pro druhé. Ty jsou pak v důsledku dražší a méně kvalitní, než kdyby si je nakupovali sami občané za svoje vlastní peníze.
Den daňové svobody může být ale užitečný i z jiných důvodů. V nedávné době jsme například slyšeli o plánech zefektivňovat státní správu propouštěním státních zaměstnanců. Na první pohled to možná zní lákavě, avšak zdání může klamat. Stejně hlasitě mluvil o zefektivnění státní správy například americký prezident George W. Bush. Nakonec to vyřešil šalamounsky. Někteří státní zaměstnanci byli sice opravdu propuštěni, dlouho však bez práce nezůstali. Pouze si svou propisku a fotku rodiny přenesli do vedlejší budovy, kde byli okamžitě zaměstnáni soukromou firmou. Ta následně v rámci tzv. contractingu uzavřela smlouvu se státem o dodávání služeb. Občanům byly s velkou slávou prezentovány počty propuštěných, ale ve skutečnosti se vůbec nic nezměnilo. Daňový poplatník se nažral a státní úředník zůstal celý. Nestačí totiž sledovat počty úředníků, je nutné bedlivě pozorovat výši výdajů státu.
Pokud by opravdu došlo k zeštíhlení státní správy, musely by poklesnout veřejné výdaje. A protože se den daňové svobody vypočítává jako podíl veřejných výdajů na hrubém domácím produktu, odrazí se každé zmenšení státního sektoru v posunu dne daňové svobody směrem k začátku roku. Výdaje jsou opravdu důležité, v jistém smyslu důležitější než samotné příjmy. Kdyby se totiž snížily pouze daně, bude stát financovat své výdaje prostřednictvím dluhu. To by možná pomohlo nám, ale značně bychom tím poškodili své děti.
Sledujme proto pozorně výdaje a srovnávejme pomocí dne daňové svobody jejich výši s ostatními zeměmi. Zjistíme například, že na Slovensku si připomněli takto vyjádřený den daňové svobody již 6. května. Ze sousedních zemí Českou republiku předstihlo ještě Polsko (4. června). Naopak Německo (15. června) i Rakousko (30. června) přerozdělují větší část bohatství vyprodukovaného tamějšími obyvateli. Kromě Slovenska se na špici vyskytují země jako Irsko, Švýcarsko, či Austrálie. Na chvostu žebříčku tradičně zůstávají Švédi, kteří si budou moci připomenout den daňové svobody až koncem července.
Přijďte s námi dnes (11. 6.) oslavit den daňové svobody na happening v Praze na Jungmannově náměstí od 16:30 hod!
