Rozhovor pro týdeník Profit o daňových pobídkách pro filmové producenty. Rozhovor vedla Eva Marzini.
Myslíte si, že pro zavedení pobídek zahraničním producentům je při současném napnutém stavu rozpočtu vhodná doba pro diskusi?
Myslím, že rozhodně nikoli. Nevím také, proč bychom se měli rmoutit nad ztrátou „přední pozice“. Ještě před pár lety jsme slýchávali nářky, jak cizí filmaři zaplavují Prahu, dnes slyšíme povzdechy opačné. Jsou dvě skupiny filmařů. Ta první k natáčení potřebuje české kulturní a přírodní krásy a kvalitní práci místních lidí (např. tvůrců triků nebo kaskadérů). Tato skupina do ČR přijede bez ohledu na pobídky. Druhá skupina filmařů nehledá kvalitu, ale jezdí tam, kde je to nejlevnější. Bez těch se rádi obejdeme. Čeští výrobci by neměli těm zahraničním konkurovat cenou (což je konkurenční faktor, který se brzy vyčerpá), ale kvalitou a nadstandardními službami pro zákazníky. To platí i pro filmaře.
Jak hodnotíte zamítavé stanovisko Ministerstva financí ?
Stanovisko MF je správné a chvályhodné. Škoda jen, že podobně principiální přístup neuplatňuje i vůči ostatním, kterým každoročně plynou desítky miliard korun přímých či nepřímých dotací – zemědělcům, Českým drahám, stavitelům silnic, stavebním spořitelnám a mnoha jiným. Filmaři mají narozdíl od nich zřejmě jednu nevýhodu – nejsou dost vlivní na to, aby rozpohybovali ty správné páky. Trend by měl v každém případě směřovat k eliminování stávajících zvýhodnění, nikoli k vytváření nových.
Jaké jsou podle Vás další motivy vlád, které pobídky filmařům zavedly?
Vlády celého světa rády podléhají tlaku nejrůznějších zájmových skupin. Ty mají společné jedno – s vládním posvěcením strkají ruce do kapes daňových poplatníků, aby se samy měly lépe. Vlády z toho mají pozitivní publicitu, příspěvky ve volebních kampaních i volební hlasy lidí spojených s těmito skupinami. Aby ovšem vše nebylo tak okaté, jak vláda, tak tyto skupiny veřejnosti předkládají nejrůznější argumenty, proč by měl daňový poplatník takové jednání strpět. Ekonomická argumentace je ve všech těchto případech pomýlená – pokud by z tohoto jednání měli všichni takový prospěch, jak je uváděno, nebylo by zapotřebí vlády, aby někoho nutila na tyto aktivity přispívat. Etická stránka problému je také problematická.
Jak hodnotíte návrh systému slevy na dani a co by hrozilo pokud by je vláda zavedla?
Jeden subjekt by tu byl státem uměle zvýhodněn na úkor jiného. Oproti přímé dotaci je tu jen ten rozdíl, že daň není nejprve vybrána a poté přerozdělena a vyplacena v podobě dotace, ale zde je daň přímo odpuštěna, tj. není vůbec vybrána. To vytváří v hospodářství v některých odvětvích (zde filmová produkce) umělou poptávku. Také to otvírá prostor pro korupci (úředník rozhoduje, kdo bude zvýhodněn – všimněte si poznámky o tom, že státní úředníci budou u producentů provádět „audit nákladů“) a představuje dodatečné administrativní náklady (které v konečném důsledku opět hradí daňový poplatník). Dále to znepřehledňuje již tak velmi zaplevelený daňový systém a vytváří příležitost k daňovým únikům. Navíc, poté co bude tento systém jednou zaveden, bude nesmírně obtížné se ho v budoucnu zbavit. Podívejme se například na evropské zemědělce – již padesát let jim plynou ročně stovky miliard eur a celá evropská politická reprezentace má těžkou hlavu z toho, jak tento nákladný byrokratický kolos ukočírovat. Obávám se, že v případě filmařů by hrozilo něco podobného, i když v menším měřítku.
Pavel Chalupníček, Liberální Institut
Více se o této problematice můžete dozvědět v diskusi na Fóru Liberálního institutu.
