Má stát zakázat v soukromých hospodách kouřit? Mnozí tento problém zcela mylně pojímají jako konflikt „svobody kuřáka zapálit si cigaretu v hospodě“ a „práva nekuřáka nebýt otravován cigaretovým dýmem“. Zapomíná se však, že hospoda je soukromým majetkem. Je to právě vlastník, jenž by měl mít svrchované právo rozhodnout, zda v hospodě, kterou provozuje, mohou hosté kouřit, či nikoli.
Patrně se shodneme, že pokud vlastník ve své hospodě zakáže hostům kouřit, neporušuje tím žádné právo kuřáků. Zrovna tak ale platí, že vlastník, jenž naopak ve své hospodě hostům kouřit povolí, neporušuje žádné právo nekuřáků. Ani jedna z těchto skupin zkrátka nemá žádné nezadatelné právo na to, aby soukromý vlastník na svém majetku uspokojil jejich kouřové preference.
Jestliže kuřák navštíví hospodu, kterou vlastník veřejně prohlásil za nekuřáckou, přistupuje tu zároveň na pravidla, které vlastník určil. Nelze hovořit o tom, že by byl kuřák „poškozen“: újmu si způsobil tak maximálně sám tím, že dotyčný podnik navštívil.
To samé platí ale i v obráceném gardu: je-li hospoda vlastníkem prohlášena za kuřáckou, nemůže si nekuřák, který ji dobrovolně navštíví, stěžovat na to, že by mu byla způsobena nějaká újma.
Jsem hluboce přesvědčen, že si parlament nemůže legitimně osobovat pravomoc rozhodovat o tom, zda se v soukromých hospodách smí kouřit, či nikoli.
Představme si, že 90 % populace jsou bezohlední kuřáci. Považovali byste za ospravedlnitelné, aby se tato majorita na jakési parlamentní sešlosti usnesla, že soukromé hospody musí být kuřácké?
Pakliže však souhlasíte s tím, že je nelegitimní, aby většina kuřáků pomocí „demokratického procesu“ nařídila majiteli soukromé hospody v Horní Dolní, aby povolil ve své hospodě hostům kouřit, proč by mělo být legitimní, aby jiná náhodně utvořená většina (tentokrát nekuřáků) násilně uvalovala své vlastní preference na soukromé vlastníky hospod, kteří by jinak na svém majetku kouření povolili? Oba tyto zásahy porušují vlastnická práva majitelů hospod.
Vypjatá situace má přesto jisté kompromisní řešení. Nechť zákon zakotví jako „standardní pravidlo“, že je v hospodách obecně zakázáno kouřit, s výjimkou případů, kdy majitel ve své hospodě kouření výslovně a veřejně povolí. Jakýkoli host by se pak předem mohl seznámit s tím, zda je hospoda kuřácká, či nekuřácká, a podle toho by zvážil jestli nepůjde o dům dál.
Jedním z hlavních poznatků behaviorální ekonomie je, že lidé mají silný sklon ke statu quo: velmi často se drží zažitého či obvyklého jednání, přičemž ignorují výhodnější alternativy. Překvapivě silný vliv má výchozí nastavení pravidel. Změna výchozího pravidla v oblasti kouření v hospodách by výrazně zacloumala se stávajícími očekáváními a vzorci chování.
V době mezi přijetím dotyčného zákona a okamžikem, kdy nabude účinnosti, by protikuřáčtí aktivisté měli jedinečnou příležitost přesvědčovat majitele hospod, aby se ze standardního pravidla (zákaz kouření v hospodách) nevyvazovali.
Lze očekávat, že by se podstatně změnil poměr kuřáckých a nekuřáckých hospod – obzvláště pokud mají pravdu protikuřáčtí aktivisté, kteří tvrdí, že zákaz kouření v hospodách je pro majitele ve skutečnosti ekonomicky přínosný.
