Nepokoje v Etiopii, na Haiti a v západní Africe, protesty v indickém parlamentu a varování šéfů Světové banky i OSN mají společného jmenovatele – růst cen potravin. Ten nelze brát na lehkou váhu. Nečiní tak ani vojenští představiteléThajska a Pákistánu, kteří rozhodli o ochraně strategických objektů.Těmi se staly sklady potravin a pole.
Kde vidět příčiny růstu cen? Vliv má zvyšující se počet lidí avyšší stravovací nároky. Nicméně roční přírůstky obyvatel spíšezpomalují a ,,prostopášná spotřeba“ masa se sotva týká oněch zástupůchudých, které ceny nutí omezit příjem kalorií. Růst cen potravin jetaké součástí momentální podoby hospodářského cyklu. Potravinováinflace je silnější, neboť zatímco Číňané zaplavují trhy elektronikou atextilem, a snižují tak jejich ceny, v případě obilí tomu tak není.
Výhra pro farmáře
Přidejte vliv výroby biopaliv, který dále zvyšuje poptávku.Analytiky slibovaná vysoká sklizeň se navíc letos může stát regionálnímfenoménem, pokud se naplní odborné spekulace o rozšíření velmiagresivní černé rzi z východní Afriky do lidnatých asijských zemí.
Razantní pokles cen tedy brzy čekat nelze. Jaké budou důsledky?Vývoj zasáhne předo devším chudé oblasti. Chudí totiž vynakládají napotraviny větší část své spotřeby než lidé z bohatších zemí.
Je pravděpodobné, že na střední Evropu nebudou mít rostoucíceny zemědělských komodit zásadnější vliv. To ale nelze říci oněkterých rozvojových zemích. Co jim může pomoci? Především nikolirozvojová pomoc. Využití tohoto nástroje by znamenalo jen nutnostopakovat rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Dodávky bezplatných nebodotovaných potravin do vybraných oblastí by totiž v daných lokalitáchoslabily produkční motivaci i schopnost místních zemědělců.
Růst cen potravin by měl pomoci chudým farmářům zvýšením jejichpříjmů. Schopnost producentů zareagovat rychle na napětí na trhu jevšak oslabována regulacemi. Vlády během období krize pociťují obavy znevole obyvatelstva. Následně mají politici tendenci zavádět různáopatření, jež často nevedou k zamýšleným cílům. Dalším úskalím pak jenebezpečí, že regulace přetrvají i do doby, kdy dávno nebudou potřeba.
Fronty na chléb
Omezení vývozu zemědělských komodit rozšířily státy, jako jsouIndie, Vietnam a Egypt. Přínosem má být zamezení růstu domácích censměrem ke světové úrovni. Potravinový izolacionismus však likvidujevýhody z mezinárodního obchodu a specializace a ničí také motivace,které by zemědělce mohly vést ke zvýšení výroby a zmírnění současnéhonapětí. Vyšší příjmy by totiž chudým farmářům mohly dovolit nakoupitnové stroje či lepší hnojiva a investovat do rozšíření či zintenzivněníprodukce.
Přizpůsobení se potravinovému šoku ještě více znesnadňujíbyrokraticky řízené systémy sociální pomoci. Poskytování chleba chudýmv Egyptě za dotované ceny je v důsledku růstu tržních cen potravinochromeno dlouhými frontami před pekárnami. Úřady sice zvýšily početvýdejních míst, s chronickou závislostí milionů lidí na těchtopřídělech si ale poradit nedokážou.
