Indie je všeobecně považována za ekonomiku, která bude vjedenadvacátém století patřit ke klíčovým. Investoři si sice uvědomují,že akcie některých indických firem jsou dnes již relativně drahé, avšako dlouhodobě rostoucí trajektorii indického hospodářství nepochybujetéměř nikdo. Indie má co dohánět po desetiletích socialistickýchexperimentů, které následovaly, když země získala nezávislost.Potenciál, jenž odstartovaly reformy na konci osmdesátých let, je protoobrovský. Nicméně se zdá, že indická politika tomuto procesu doháněníněkdy spíše škodí, než aby mu pomáhala. To naznačuje i nový centrálnírozpočet pro fiskální rok 2008/2009, který na konci února představilministr financí Palaniappan Čidambaram.
Nerovnoměrný růst
Zklamáním je v kontextu rychle rostoucí ekonomiky nedosaženívyrovnaného rozpočtu. Střednědobé fiskální konsolidaci nepřispěje aniočekávaný růst mezd milionů vládních zaměstnanců, o kterém má býtrozhodnuto v dubnu. Odhaduje se, že příslušná komise doporučí nárůst ocelých 30 procent. Naopak nedostatečné investice budou z infrastrukturyi do budoucna dělat slabé místo indické ekonomiky. Obavy vyvolávázavedení zdanění transakcí na trzích komoditních derivátů. To totižznesnadní zajištění před příslušnými riziky a učiní celou ekonomikuzbytečně zranitelnější případným výkyvům. Daně z krátkodobýchkapitálových zisků mají vzrůst z deseti na patnáct procent. Z daňovýchzvýhodnění se těší automobilový průmysl. Například spotřební daně zmalých automobilů mají klesnout ze šestnácti na dvanáct procent. Novýrozpočet naproti tomu nenaplnil očekávání představitelů textilníhoprůmyslu a hoteliérů. Ti doufali ve větší úlevy pro svá odvětví.Problémem indického růstu je nesporně jeho nerovnoměrnost. Vláda vDillí se však bohužel domnívá, že zmírnění nerovnosti lze dosáhnoutaktivistickou politikou. Nejvíce mediální pozornosti proto upoutalysociální výdajové položky.
Státní versus soukromé
Vysoká negramotnost přetrvává na venkově a v některých chudýchlidnatých svazových státech, jako jsou Uttarpradéš či Bihár. Postupněse také prohlubuje celonárodní nedostatek kvalifikovaných pracovníků.Na to již delší dobu upozorňuje ve svých studiích i poradenská firmaMcKinsey. Může proto být povzbudivé, že výdaje na vzdělání budounavýšeny o více než dvacet procent. Bez dalších reforem si však nelzeod zvýšení vládních výdajů mnoho slibovat. Peníze distribuovanébyrokraty totiž podpoří především státní zařízení, a to bez ohledu najejich kvalitu. Současně nárůst státních peněz plynoucích do sektorunepřímo oslabí soukromé školy. Ty přitom i bez dotací dokážouposkytovat kvalitnější vzdělání nejen střední vrstvě, ale dokonce i vnejchudších slumech. Konkurence motivuje soukromníky zvyšovat kvalituvýuky a zlepšovat vybavení škol. Ve výsledcích ze srovnatelných testůpak studenti soukromých škol dosahují obvykle lepších výsledků.Prospěšné by proto bylo zavedení poukázkového systému. Peníze by takmohly putovat za studentem automaticky bez ohledu na to, zda navštěvujetu kterou státní, nebo soukromou školu. Takové změny bohužel vládanepřipravuje.
Odpuštění dluhů
Dva ze tří obyvatel Indie žijí na venkově. Tam se ale rychlý růstposledních let projevil jen málo. Neefektivní hospodaření v malém,nedostatek strojů a hnojiv a chybějící závlahové systémy znamenají, žeobčasné sucho a neúroda vedou ke katastrofě. Zadluženým farmářům někdynezbývá nic jiného než spáchat sebevraždu. V letech 2002 až 2005 sivzalo v Indii život více než 80 tisíc rolníků. Situace indickéhovenkova je zoufalá. Byli to přitom venkované, kteří vynesli vládnoucístředo- levou koalici v minulých volbách k moci. Do všech venkovskýchokresů proto bude rozšířen Národní program zaručeného zaměstnání projednoho člena rodiny po dobu sta dní v roce. Na první pohledchvályhodná politika ale uměle odčerpává pracovní sílu, kterou by(drobní) podnikatelé možná využili jinak a efektivněji. Ještě více setak přibrzdí rozvoj již tak zaostalých oblastí. Významnějším projektemje připravované prominutí dluhu farmářům. Dluhy mají být odmazánypředevším těm zemědělcům, kteří hospodaří na nejmenších pozemcích orozloze menší než dva hektary. Cílem vlády je vynaložit patnáct miliarddolarů na odpuštění dluhů asi 40 milionům farmářů. Plán tak pomůže méněnež jedné šestině indických rolníků. Navíc se dluhů nezbaví všichnivelmi chudí farmáři. Limit rozlohy pozemků jako rozhodující kritériumtotiž znamená, že nejchudší zemědělci, kteří hospodaří v suchýchoblastech, a tedy obvykle na větších pozemcích, se nebudou mociprogramu plně zúčastnit. Kromě toho se vládní plán netýká půjček odlichvářů. Od nich přitom pochází nejméně polovina úvěrů tížícíchfarmáře. Vládní záměr také vyvolává otázky ohledně jeho financováníapraktické realizace. Lze se i ptát, zda taková politika neposílímorální hazard ze strany farmářů, kteří se budou i v budoucnu spoléhatna vládní pomoc.
Skutečné příčiny problémů
Odpouštění dluhů neobratně, ale přece jen řeší následky nesnázíindického venkova. Nezabývá se však skutečnými příčinami. Někteříaktivisté spatřují důvody krize v liberalizaci obchodu. Domnívají se,že je to primárně pokles cen zemědělských komodit, který dohání farmářek zoufalství. Klesající tržby a rostoucí náklady jsou však jen pouhýmsignálem. Ten farmáře informuje o nutnosti zefektivnit výrobu, neboopustit odvětví. Prvotní příčinu proto nelze vidět v klesajícíchvýkupních cenách, ale v omezeném výčtu alternativ, jež mají venkované kdispozici. Útěk do slumů indických měst totiž není lákavouperspektivou. Rychlejšímu rozvoji pracovně náročných průmyslovýchodvětví, kde by mohli venkované nalézt lepší zaměstnání, brání kromějiného i kontraproduktivní legislativa. Lidé z venkova tak nemají kamodejít a zemědělství zůstává přelidněné a neefektivní. Rozdílná míraregulace jednotlivých sektorů indické ekonomiky je jednou z příčin,proč se nůžky mezi chudými a bohatými stále rozevírají. Vysokoškolskyvzdělaní Indové profitovali z růstu odvětví podpořených informačnímitechnologiemi. Této příležitosti však negramotní vesničané sotva mohlivyužít. Odvětví, v nichž by méně vzdělaní lidé mohli najít lepšíobživu, jsou totiž zpravidla podrobena vyšší míře regulace. Tu mohouspoluutvářet vlády jednotlivých indických svazových států. Následně seukazuje, že větší ochrana trhů práce vede v daném státě k nižšímu růstuzaměstnanosti v průmyslu. Regulace, jejichž cílem má být ochránitdělníky před zneužíváním ze strany vlastníků továren, v konečnémdůsledku omezují domácí i zahraniční investice a zpomalují (postupný)růst blahobytu chudých lidí. To jsou závěry studií, které ve svéúnorové analýze věnované Indii zmiňuje Mezinárodní měnový fond.
Populismus, nebo bezradnost?
Parlamentní volby se v Indii mají uskutečnit do května roku 2009.Není proto jisté, zda je struktura nového rozpočtu spíše snahou uplatitvoliče, nebo důsledkem bezradnosti vládní hospodářské politiky.Nejspíše je to kombinace obojího. Zmírňování příznaků však nikdy nemůženahradit léčbu skutečných příčin. To platí i pro Indii, která má ještěřadu reformních kroků před sebou. Růst indické ekonomiky zvolnazpomaluje, současně se zvyšuje tempo inflace. Hodnotu exportů snižujesilná indická rupie. Dosavadní růst byl podpořen investicemi aspotřebou v důsledku domácí úvěrové expanze a nebývalé míryzahraničních investic. Možná by proto bylo nyní vhodné uvažovat odalším omezení vlivu stále existující Plánovací komise a předevšímvyhnání jejího ducha z hlav nemála indických politiků.
