Jen málo slov vyvolává tak silné pocity jako slovo chudoba. Stačí se zaštítit chudobou a omezení neexistují. Kdo bojuje s chudobou, je dobrý. Odmítá-li někdo některý z mnoha dostupných nástrojů boje proti chudobě, je automaticky nelida. Co však toto slovo znamená? To přece ví každý: chudý je ten, kdo … Počkat, ono to ve skutečnosti příliš zřejmé není. Je chudý ten, kdo trpí hladem? Je chudý člověk, který si nemůže dovolit pohodlné bydlení? Nebo je snad chudý jedinec, jenž si na rozdíl od ostatních může dovolit pouze jedno auto?
Jak definovat chudobu?
Dokonce ani odborníci nemají na tyto otázky jednotnou odpověď a chudoba tak může znamenat takřka cokoliv. Záleží jen na tom, jak si ji v té které oblasti či srovnávací studii definují. Obecně je možno rozdělit ukazatele chudoby na absolutní a relativní, přičemž to, co si drtivá většina lidí pod chudobou představuje, je právě chudoba absolutní. Ne náhodou, hranice chudoby byly totiž historicky definovány absolutně, i dnes je stále jedním z nejpoužívanějších měřítek počet lidí, kteří žijí za méně než jeden dolar na den přepočtený podle parity kupní síly. Takové měřítko je však pro potřeby rozvinutých zemí nepoužitelné. A jak už to se slovy vyvolávajícími emoce bývá, bylo potřeba slovu chudoba nalézt nový obsah.
Ve Spojených státech se rozhodli zachovat chudobě formálně její absolutnost a hranici chudoby stanovují každoročně jako cenu pomyslného koše zboží a služeb, které běžný americký občan považuje za zcela běžnou součást života. Jde tedy o jakési společensky akceptované minimum. Pro rok 2006 byla hranice chudoby jednoho amerického obyvatele pod 65 let stanovena na příjem 10 488 dolarů ročně, což je v přepočtu více než 170 000 korun, přičemž ceny ve Spojených státech při stávajícím kurzu přibližně odpovídají těm českým.
Podle výzkumu Roberta Rectora z americké Heritage Foundation bydlelo v roce 2005 43 % domácností žijících v chudobě ve vlastním. Průměrný domov těch, kteří byli americkým Statistickým úřadem klasifikováni jako chudí, byl dům s třemi ložnicemi, jednou a půl koupelnou, garáží a verandou. 80 % chudých domácností vlastní klimatizaci a pouze šest procent žije ve stísněných podmínkách – více než dvě třetiny domácností má více než dvě místnosti na osobu. Takřka tři čtvrtiny chudých domácností vlastní auto, 31 % dokonce více než jedno! 97 % chudých domácností má barevnou televizi, 78 % video či DVD přehrávač a 62 % chudých domácností má k dispozici kabelovou nebo satelitní televizi. 89 % chudých amerických domácností vlastní mikrovlnku a více než třetina myčku nádobí. I z tohoto krátkého výčtu je zřejmé, že člověka žijícího pod takto definovanou hranicí chudoby by asi málokdo označil za opravdu chudého.
Kdo je chudý v Evropě?
Evropská unie se naproti tomu přiklonila k předefinování chudoby pomocí relativního ukazatele. V EU je chudý ten, jehož příjem nedosahuje 60 % národního mediánového disponibilního příjmu po sociálních transferech. Takto stanovená hranice chudoby však vypovídá o opravdové chudobě dokonce ještě méně než ta americká. Relativní chudoba totiž vždy spíše než chudobu ukazuje příjmovou nerovnost ve společnosti. Rovnostářské společnosti tak mají automaticky nízkou úroveň chudoby a naopak. Tuto skutečnost lze poměrně jednoduše ověřit tím, že pro každou Evropskou zemi vyneseme na jednu osu grafu podíl lidí žijících pod výše definovanou hranicí chudoby a na druhou osu tzv. GINI index dané země, který popisuje úroveň příjmové nerovnosti. Čím vyšší je hodnota GINI indexu, tím větší je rozdíl mezi nízkopříjmovými a vysokopříjmovými občany.
Nejvíce rovnostářskou zemí je Švédsko, hodnota jeho GINI indexu je 23, poměr lidí žijících v chudobě pak 9 %. Na druhé příčce se umístilo Česko s 10 % chudých a GINI indexem 26. Například Chorvaté mají 18 % chudých a GINI 29. Poláci 21 % lidí pod hranicí relativní chudoby a hodnotu GINI indexu na úrovni 36. Vztah samozřejmě nefunguje dokonale, nicméně společný trend těchto dvou ukazatelů nalézt lze – více rovnostářské země mají menší podíl lidí pod hranicí relativní chudoby. Existuje nějaký vztah mezi relativní evropskou a absolutní americkou chudobou? Geranda Nottenová a Chris de Neubourg se pokusili srovnat trendy vývoje americké a evropské chudoby za předpokladu použití vždy jednoho způsobu stanovení hranice chudoby pro oba celky, přičemž zjistili, že se pořadí evropských zemí při přepočítání na absolutní hranici chudoby změní. Použití jiné metodiky stanovení hranice chudoby tak nezmění podíl lidí žijících v chudobě ve všech státech stejně, ale může vést k výrazným rozdílům.
Zatímco rovnost příjmů relativní chudobu snižuje, přílišná svázanost národního hospodářství ji naopak může zvyšovat. Regulace ekonomiky totiž přinutí některé jedince přesunout se z oficiálního sektoru do neoficiálního, tzv. šedé či stínové ekonomiky. Tím pak jejich příjmy z části nebo zcela vypadávají ze statistik a tito jedinci se navenek jeví chudší, než ve skutečnosti jsou. Tento jev například značně ovlivňuje chudobu v Moskvě, jež se podle oficiálních statistik pohybuje kolem závratných dvaceti tří procent. Podle studie ekonomů Schneidera a Ensteho z roku 2000 dosahovala na počátku devadesátých let velikost šedé ekonomiky v rozvojových zemích až 76 % oficiálního HDP (v případě Nigérie), stínový sektor v některých zemích Střední a Jižní Ameriky přesahoval 50 % oficiálního HDP. V Maďarsku, Bulharsku a Polsku se velikost šedé ekonomiky pohybovala mezi 20 % a 28 % HDP, v České republice dosahovala 15 %, na Slovensku přes 10 % oficiálního HDP. Ovšem i mezi tehdejšími členy OECD byly značné rozdíly – země jako Portugalsko, Španělsko či Itálie dosahovaly až 30 % HDP, velikost šedé ekonomiky ve Švédsku, Německu či Velké Británii byla odhadnuta na 13-23 %. Na posledních místech žebříčku jsou pak Spojené státy, Japonsko, Rakousko a Švýcarsko s šedým sektorem o velikosti 8-10 % oficiálního HDP. I z tohoto důvodu lze očekávat, že počty lidí žijících v relativně definované chudobě budou značně vzdáleny od skutečnosti.
Chudoba jako zdroj strachu
Proč se tedy statistická chudoba stále sleduje a diskutuje i v rozvinutých zemích, ačkoliv používaná měřítka o opravdové chudobě takřka nic nevypovídají? Na tuto otázku můžeme odpovědět pohledem do historie – jak ukazuje ekonom a historik Robert Higgs, důležitým úkolem představitelů státu je držet obyvatelstvo ve stavu strachu. Jedním ze spolehlivých nástrojů vytváření atmosféry strachu bývaly války. Je-li země ve válce, jsou její obyvatelé ochotni vzdát se celé řady práv a svobod ve prospěch politiků. Na druhou stranu jsou války velice nákladné a přece jenom nebezpečné. Moderní doba tudíž přinesla celou řadu dalších rizik, k jejichž zdárnému řešení je potřeba stát a přerozdělování, tedy politikové a daně. Jednou z oblíbených rolí státu se tak stává boj proti statistické chudobě. Takový boj je totiž nekonečný, jak jsme mohli poznat ze způsobu definice hranice chudoby. I když budeme za sto let všichni stokrát bohatší, relativní chudoba bude existovat neustále. K jejímu vymýcení by bylo potřeba nastolit komunismus neboli naprosto rovnostářskou společnost.
Počet lidí žijících pod hranicí relativní chudoby se však kromě pravidelného publikování v statistických ročenkách a diskusí na půdě Poslanecké sněmovny stává i jedním z důležitých ukazatelů navrhovaných reforem. Například v závěrečné zprávě tzv. Bezděkovy komise, která vytvářela projekce navrhovaných reforem penzijního systému, tak byly varianty porovnávány i na základě toho, jaký podíl důchodců se v dlouhém období ocitne pod hranicí chudoby.
Chudoba vs. statistická chudoba
Samozřejmě to neznamená, že neexistují opravdu chudí lidé a to dokonce i v rozvinutých zemích. Právě proto je však používání nevhodných měřítek chudoby nebezpečné. Zamlžuje totiž rozdíl mezi opravdovou chudobou a relativní chudobou, tedy příjmovou nerovností v dané společnosti. V důsledku toho jsou voleny i špatné nástroje k boji proti chudobě. Již zmiňované měřítko používané Světovou bankou – poměr lidí žijících za méně než jeden dolar denně – ukazuje, že skutečná chudoba je nejlépe léčena volným obchodem a globalizací. Zatímco v roce 1990 žilo pod touto hranicí chudoby celých 29 % lidí, do roku 2004 toto číslo pokleslo na 18 %. V posledních letech se dokonce snižují i absolutní počty lidí žijících v chudobě, což je vzhledem k vysokému růstu počtu obyvatel v rozvojovém světě neuvěřitelný úspěch: z 1,25 miliard lidí žijících za méně než jeden dolar denně v roce 1990 poklesl počet chudých do roku 2004 na 986 milionů. Je to stále obrovské číslo, ale vývojový trend je jasný. Svět se postupně vytrhává z okovů chudoby.
Obchod však nikdy nepomáhá všem stejně, a přestože i ti nejchudší bohatnou, příjmová nerovnost se může zvyšovat. Evropský boj proti chudobě, tedy snaha o nižší příjmovou nerovnost, se tak stává bojem právě proti těm silám, které opravdovou chudobu odstraňují – proti trhu, obchodu a globalizaci. Tento přístup se však může zejména pro rozvojový svět stát smrtící, neboť ve skutečnosti chudobu vůbec neřeší. Zabývá se něčím, co pouze ze strategických důvodů Západ označil nálepkou „chudoba“. Je jistě možné diskutovat o tom, zda není příjmová nerovnost také nějakým způsobem škodlivá. Taková diskuse by však měla být v zájmu skutečně chudých vedena za použití správných pojmů a odděleně od diskuse o chudobě.
Rozdíl mezi chudobou a statistickou chudobou může totiž být nakonec stejně propastný jako rozdíl mezi táborem a pracovním táborem.
Text před redakčními úpravami.
