Tento článek byl publikován v redigované podobě v Hospodářských novinách jako již tradiční ohlédnutí za každoročním udělení Nobelovy ceny za ekonomii. Jiné články tohoto druhu vycházely postupně od roku 2001 nejdříve v Respektu a poté v Hospodářských novinách. Odkazy následují:
Nobelova cena roku 2008 způsobila zajímavé reakce zpravidla ovšem zcela mimo mísu. Nobelova cena za ekonomii se dává za vědu nikoliv za politické názory, byť ty mohou být i v příkrém rozporu s názory vědeckými. A to je možná nejzajímavější aspekt této Nobelovy ceny – ukazuje, jak je možné, aby vynikající ekonom v druhé části své osobnosti byl ekonomickým komentátorem, který se téměř vždy mýlí.
Zajímavostí je v souvislosti s letošní Nobelovou cenou i několikanásobná predikce autora tohoto článku, že Paul Krugman nejenom, že Nobelovu cenu jednou dostane, ale i jeho přesvědčení (možná pro někoho překvapivé a nečekané), že se tak stane právem – viz např. tento článek z počátku roku 2008.
Pop-zpěvák moderní ekonomie
Letošní Nobelova cena za ekonomii má oproti minulosti výhodu: jen málokoho nechá chladným. Získal ji Paul Krugman, ekonom s vyhraněnými politickými postoji a sloupkař jednoho z nejprestižnějších deníků planety – New York Times. S mírnou nadsázkou řečeno: jeden z „populárních zpěváků“ moderní ekonomie. Není to míněno pejorativně: patří sem i Steven Levitt, Stephen Landsburg, Todd Buchholz, Tim Harford nebo Robert Frank – lidé, kteří ovládají krom ekonomické teorie i normální jazyk a dokážou zajímavě psát. I když nemusí mít v článcích vždy pravdu.
Radil Reaganovi. I Enronu
Newyorský rodák Krugman (55) se v 80. letech počítal k mladým ekonomickým hvězdám amerických univerzit. V roce 1991 to potvrdila tzv. J. B. Clarkova medaile, přezdívaná Nobelova cena pro ekonomy do 40 let (mimochodem, její držitele pak skutečně „dospělé“ ocenění zpravidla nemine). Dnes by asi nikdo u puncovaného „levičáka“ Krugmana netipoval, že se stal na rok členem sboru ekonomických poradců prezidenta Reagana (1982 – 1983). Nebo že pracoval pro později nechvalně zbankrotovanou společnost Enron, jako jeden z členů poradního výboru, který „neměl žádnou funkci, jíž by si byl vědom“. Avinash Dixit (jeden z budoucích adeptů na Nobelovu cenu za ekonomii) o Krugmanově přístupu napsal, že vzbuzuje u kolegů obdiv i vztek zároveň. Jeho modely jsou velmi jednoduché – zdánlivě až příliš. Často řešil problémy, které nikoho jiného příliš nezajímaly. Ale když je začal později zkoumat a prověřovat hlavní proud, Krugmanovy modely a vhled obstály překvapivě dobře. V roce 1990 napsal svou první popularizační knihu The Age of Diminished Expectations (Doba snižujících se očekávání) a zrodila se hvězda. Publikoval pak dalších čtrnáct knih, dnes učí na Princetonu.
Proč model nefunguje…
V dobách, kdy se ještě věnoval čistě akademické práci, zkoumal mezinárodní obchod, jednu z nejstarších částí ekonomické teorie, sahající až do 18. století. Pokoušel se vysvětlit, proč některé závěry tzv. Heckscher-Ohlinova modelu (populárního poválečného modelu zahraničněekonomických vztahů) nefungují v realitě. Model například předpokládal, že největší objemy obchodů by měly probíhat mezi zeměmi, které jsou co nejrozdílněji vybaveny „výrobními faktory“ (typicky: mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi). Poválečný svět ale fungoval jinak. Nejrychleji se rozvíjel obchod mezi země vybavenými prací a kapitálem velmi podobně – mezi zeměmi vyspělými. A to obousměrně: například země, které jsou největšími vývozci automobilů, jsou i jejich největšími dovozci. Heckscher-Ohlinův model vycházel z teorií o tzv. komparativní výhodě. Krugman zašel pro vysvětlení až k samotnému otci zakladateli Adamu Smithovi a jeho pojednání o dělbě práce. V sérii článků z 80. let Krugman dokazuje, že mezinárodní obchod – tedy rozsáhlá dělba práce v globálním měřítku – přináší nižší ceny zboží a mnohem širší nabídku díky specializaci a obchodu mezi zeměmi s podobnou strukturou.
…a proč se lidé stěhují
Krugman také prokázal, že z výnosů z obchodu těží všechny příjmové skupiny. Což přesně odpovídá chování, které bylo pozorováno v mezinárodním obchodě po druhé světové válce. Krugmanova analýza je ovšem mnohem obecnější. Pokud si totiž místo slova „země“ dosadíme „města“, „firmy“, lidi“, pomůže vysvětlit například to, že s hospodářským rozvojem se lidé stěhují z venkova do měst. Anebo proč je tento pohyb od ekonomického rozvoje prakticky neoddělitelný (protože se snižováním dopravních nákladů mohou města dál růst, proto může stoupat dělba práce u jejich obyvatel, souběžně i produktivita a reálné mzdy, množství nabízeného zboží a služeb, což dál posiluje migraci do měst). Samozřejmě kromě zmíněných článků a myšlenek publikoval Krugman i mnoho dalších: o problematice mezinárodního duopolu, směnných kurzů, dynamice mezinárodního obchodu… Známý však bude hlavně pro své popularizace.
Jako pro Stiglitze
Vzato kolem a kolem, letošní Nobelovka vlastně dopadla dobře. Po mnoha letech získal ocenění ekonom, který se věnoval převážně mezinárodnímu obchodu. Tedy disciplíně, která do značné míry vyšlapala ekonomii cestičku na výsluní v 19. století. Zatím v této disciplíně existovalo jen velmi málo oceněných ekonomů-specialistů (Bertin Ohlin v roce 1977 a v části svých prací také Paul Samuelson, oceněný v roce 1970). Svým charakterem a politickými konotacemi ovšem letošní volba připomíná Nobelovu cenu pro George Stiglitze z roku 2001. Tedy pro člověka, který si cenu za své akademické příspěvky ze 70. let nepochybně zasloužil, ale který získal proslulost spíše svou veskrze neúspěšnou a problematickou aktivitou na poli zcela neakademickém jako hlavní ekonom Světové banky. I když… akademický podklad je v případě Krugmana přece jenom o něco slabší.