Starostové menších sídel v posledních dnech opět hlasitěprotestují proti údajné ,,daňové diskriminaci“ svých obcí a občanů.Nelíbí se jim, jak stát mezi obce a města rozděluje takzvané sdílenédaně.
V přepočtu na obyvatele totiž menší obce a města dostávají výrazněméně peněz než největší česká sídla. Praha získá na jednoho obyvatele30 tisíc korun ročně, menší obce a města jen 6900 korun.
Zvrácené motivace
Polovina výnosů ze sdílených daní plyne do rozpočtů čtyřnejvětších měst. O druhou půlku se dělí zbylých 6600 obcí a měst, vnichž žije 80 procent obyvatel Česka. Tyto údaje jsou sice pozoruhodné,ale samy o sobě nejsou důkazem diskriminace.
Největší města totiž mají také velmi vysoký podíl na výkonučeského hospodářství. Vždyť jen Praha vytváří téměř čtvrtinucelostátního HDP. Daně z příjmů a hodnot by přitom měly zůstávatprimárně tam, kde byly příjmy a hodnoty vyprodukovány. Obce (a kraje)by pak byly silně motivovány k tomu, aby na svém území vytvořilypříznivé prostředí pro podnikání a hospodářský rozvoj. Objem zdrojů,jimiž by obec disponovala, by totiž bezprostředně závisel na ekonomickéaktivitě obyvatel.
V Česku však máme centralizovaný model financování místníchsamospráv. Daňové výnosy plynou do státního rozpočtu a stát následněčást těchto daní rozděluje mezi jednotlivé obce. Takový systém vytváříu obcí ,,zvrácené“ motivace. Nesnaží se přilákat občany tím, že jimnabídnou kvalitní veřejné služby za co nejpříznivější ,,daňovou cenu“.Místo toho se ustavičně vzájemně přetahují o centrálně distribuovanou,,daňovou kořist“. Připomeňme si jihlavský případ z roku 2005.
Potřeba decentralizace
Jihlava tehdy nabídla odměnu tří tisíc korun lidem, kteří se dokonce roku 2005 formálně přihlásí k trvalému pobytu ve městě. Nabídla iadresy, kam se mohli přihlásit občané, kteří v Jihlavě nebydleli.Jihlava chtěla uměle nafouknout počet svých obyvatel tak, aby překročilhranici 50 tisíc občanů. Pak by totiž získala do rozpočtu dalších 26milionů korun. Jde o klasický příklad ,,dobývání renty“.
S centralizovaným systémem financování místních samospráv jsouspory tohoto typu nevyhnutelné. Lze očekávat, že ať přijmeme jakákolipravidla rozdělování, pokaždé se bude ta či ona skupina obcí cítit,,diskriminována“.
Chceme-li mít opravdovou místní samosprávu a fiskálnífederalismus, pak je nezbytná decentralizace. Veřejné služby byprimárně měli financovat ti, kdo z nich mají prospěch. Požární ochrana,odvádění a čištění odpadních vod, veřejné osvětlení a podobně přinášejíprospěch především obyvatelům té které obce. Proto by tyto služby mělyprimárně financovat občané dané obce. Zároveň by se obce sdružovaly dovyšších samosprávných celků (krajů), aby mohly efektivně poskytovatslužby, jejichž prospěch se ve významné míře přelévá přes jejichhranice.
Nejlepší mix
Daňové výnosy plynoucí do státního rozpočtu by úměrně tétodecentralizaci poklesly. Obce by měly pravomoc určovat v celostátnímprávním rámci vlastní daňovou politiku. Někteří občané preferují nižšíobjem veřejných služeb a nižší míru zdanění. Jiní si naopak rádipřiplatí za větší objem veřejných služeb. Konkurence mezi místnímisamosprávami by lidem umožnila, aby se usadili v obci, jež jim nabízívyhovující ,,mix“ veřejných služeb a daňové ceny.
