Kdo má financovat vysoké školství?

Státní subvence vysokoškolského studia se nejčastěji odůvodňují tím, že vyšší vzdělání vytváří významné „pozitivní externality“. Argumentuje se tím, že vyšší vzdělání neprodukuje jen čistě soukromé výnosy pro jednotlivce, nýbrž přináší prospěch též ostatním členům společnosti. Vzdělávající se jedinec tak získává jen část celkového prospěchu ze svého vzdělání. Při svém rozhodování však bere v úvahu jen své soukromé výnosy ze vzdělání, zatímco externí výnosy do svých kalkulací nezahrnuje. Bez státních dotací by lidé investovali do svého vzdělání příliš málo. Státní podpora vzdělání tudíž zvyšuje „společenský blahobyt“.

Argumentace „pozitivními externalitami“ je však u vyššího vzdělání daleko méně přesvědčivá než např. u základního všeobecného vzdělání. Vysokoškolské studium je v prvé řadě investicí do vlastního lidského kapitálu. Lidé tuto investici podnikají s cílem zvýšit svou budoucí produktivitu a tedy i výdělečnou schopnost. Očekávaným výnosem této investice je zvýšený výdělek v porovnání s jedinci, kteří mají nižší vzdělání. Všude na světě získávají absolventi vysokých škol vysokou tržní prémii. Tak např. v České republice byl v roce 2006 průměrný příjem vysokoškolsky vzdělaného jedince 1,8 krát vyšší než průměrný příjem ekonomicky aktivního jedince s úplným středním vzděláním [Bílá kniha terciárního vzdělávání, str. 56]. Individuální návratnost investice do dodatečného roku formálního vzdělání se celosvětově pohybuje kolem 10 %. Investice do vzdělání jsou dokonce v průměru pro jednotlivce výnosnější, než většina ostatních investic. Absolventi VŠ jsou rovněž podstatně méně ohroženi nezaměstnaností. V zemích OECD bylo v roce 2005 riziko nezaměstnanosti u jedinců s vysokoškolským vzděláním třikrát nižší než u lidí s nižším středním vzděláním (4 % versus 11 %) [Bílá kniha terciárního vzdělávání, str. 55]. Absolventi VŠ se rovněž těší vyššímu společenskému statusu a prestiži než lidé s nižším stupněm formálního vzdělání a mohou si vybírat z mnohem větší množiny pracovních příležitostí.

Výše nastíněné soukromé výnosy činí z vysokoškolského vzdělání velmi atraktivní investici. Z toho důvodu lze jen obtížně argumentovat, že by lidé bez státních dotací neměli dostatečnou motivaci zvyšovat si své vzdělání. Aby bylo jasno, netvrdíme, že vyšší vzdělání neprodukuje vůbec žádné „pozitivní externality“. Ve skutečnosti téměř každá lidská činnost vytváří aspoň nějaké externality (pozitivní i negativní). Naším argumentem je, že již samotné soukromé výnosy ze vzdělání jsou v drtivé většině případů dostatečnou motivací k tomu, aby se lidé vzdělávali a zvyšovali tak svou cenu na profesních trzích. Tyto investice tedy není zapotřebí podporovat státními dotacemi.

Rovný přístup k VŠ studiu?

V principu lze souhlasit s tím, že přístup k vyššímu vzdělání by měl být co nejméně omezen majetkovými poměry uchazeče o studium a jeho rodiny. Rozhodující by měl být především talent a schopnosti dotyčného člověka. Nicméně chceme-li zajistit, aby talentovaní lidé z chudých rodin mohli studovat VŠ, můžeme tak učinit i jinými a lepšími způsoby než tím, že prohlásíme studium na VŠ za všeobecně bezplatné. Ostatně, chceme-li dosáhnout toho, aby nikdo neumíral hlady, přece také nenařídíme, že jídlo a potraviny mají být napříště pro všechny zdarma a stát bude tyto náklady financovat z daní. To by bylo zjevně absurdní! Zrovna tak nesmyslné je ale tvrdit, že studium na VŠ musí být pro všechny zdarma, protože v opačném případě by si lidé z nemajetných rodin nemohli dovolit studovat. V České republice je přitom studium na veřejných vysokých školách sice zdarma, nicméně přístup k VŠ vzdělání je přesto podstatně více nerovný, než v mnoha zemích, v nichž se studenti finančně podílejí na hrazení nákladů na VŠ studium. Český vzdělávací systém patří k nejméně „sociálně propustným“ v rámci OECD. Dítě dělnických rodičů má v ČR přibližně čtyřikrát menší šanci než ve Spojených státech, že se mu podaří získat VŠ titul [Michal Bobek, 2005, str. 527].

Státní dotace VŠ studia jsou přerozdělováním od chudších lidí k bohatším

Ze státních subvencí VŠ studia těží všude na světě daleko více lidé z vyšších společenských vrstev než chudí. Je tomu tak ze dvou hlavních důvodů:

Na vysokých školách se mnohem častěji vzdělávají studenti pocházející z bohatších rodin než studenti z chudších rodin.
Absolventi vysokých škol pobírají podstatně vyšší příjmy než ti, kdo mají nižší formální vzdělání.

Co se týče prvního bodu, Milton a Rose Friedmanovi ve své knize Svoboda volby uvádějí:

„U osob z rodin se středním a vyšším příjmem je pravděpodobnost, že nastoupí na střední školu, 2 – 3krát vyšší, než u osob z chudých rodin, a budou chodit do škol po delší dobu a do dražších z nich (spíše do čtyřletých středních škol a univerzit než do dvouletých).“

Důsledkem státních subvencí VŠ studia je tedy přerozdělování od relativně chudších k relativně bohatším. Stát navíc dotuje jedince, kteří díky absolvování vysoké školy v budoucnu dosáhnou poměrně vysokých výdělků. Právě z těchto dodatečných budoucích příjmů by přitom byli schopni zpětně financovat své studium.

Zpětné financování studia: studentské půjčky, smlouvy o podílu na budoucích příjmech

Představme si člověka, jenž má příslušný talent a schopnosti ke studiu vysoké školy. Dotyčný jedinec (ani jeho rodina) však nemá patřičný vlastní kapitál, aby si sám mohl své studium financovat. Kdyby však absolvoval VŠ, pobíral by díky tomu v budoucnu vyšší výdělek. Tyto dodatečné příjmy by byly natolik vysoké, že by z nich mohl zpětně splatit náklady na své studium. Řešením by mohlo být, aby si potřebné zdroje zapůjčil od někoho jiného.

Půjčky na financování vzdělání však mají určitá úskalí. Pro dlužníka spočívá hlavní riziko v tom, že je povinen splatit fixní peněžitý obnos bez ohledu na to, jakých příjmů v budoucnu skutečně dosáhne. Student ví, že se investice do vyššího vzdělání v průměru velmi vyplatí. Výše jeho vlastního budoucího příjmu je však vysoce nejistá. Student čelí riziku, že nebude v budoucnu schopen svému fixnímu závazku dostát, protože jeho příjmy budou podstatně nižší, než jaké očekával. Rovněž pro věřitele by taková půjčka byla výrazně rizikovější než investice do fyzického kapitálu (např. do budov či strojů). Jedinou věřitelovou zárukou splacení půjčky totiž často budou předpokládané studentovy budoucí příjmy.

Známý liberální ekonom Milton Friedman již před více než 50 lety navrhl jiný a efektivnější způsob, jak prostřednictvím trhu financovat vyšší vzdělání. Na kapitálovém trhu lze získat finance na rizikové projekty tak, že člověk investorům nabídne podíl na zisku, který investice přinese. V případě vyššího vzdělání by analogií byl „prodej“ podílu na budoucím výdělku. Zájemce o studium obdrží finanční obnos na úhradu nákladů svého studia výměnou za to, že bude investorovi poté, co studium dokončí, odvádět během pevně stanovené doby určitou část svých budoucích příjmů.

Příznačným rysem tohoto kontraktu je, že přenáší riziko ze studenta na investora. Investor je ovšem mnohem lépe schopen toto riziko nést, protože může svou investici daleko snadněji diverzifikovat. Klíčem je, aby investor rozložil riziko na velký okruh (velké portfolio) dlužníků. Tím může snížit celkovou nejistotu návratnosti své investice. Od ekonomicky úspěšnějších absolventů VŠ získá nazpět více, než činila jeho počáteční investice. Tím se mu kompenzují ztrátové investice do vzdělání těch, kteří nakonec ekonomicky úspěšní nebyli. V průměru dosáhne potřebného zhodnocení investované částky [Radim Valenčík, 2003, str. 21].

Z pohledu zájemce o studium mají tyto kontrakty zejména následující dvě výhody:

Zbavují je nejistoty, zda budou po absolvování školy schopni svůj závazek splácet.
Eliminují bankroty těch, kdo nejsou schopni dluh splatit.

Na rozdíl od půjček, u nichž je výše dluhu i velikost splátek pevně určena, u smluv o lidském kapitálu je splácení závazku závislé na skutečně dosažených příjmech. Tím pádem se splátková povinnost automaticky přizpůsobuje absolventově schopnosti splácet. Tyto kontrakty adresně ulevují těm, kdo se v době splácení ocitnou ve vážných finančních potížích. Pomáhají tudíž lidem, kdo pomoc v rozhodné době nejvíce potřebují.

Dotyčné kontrakty tedy mohou zajistit přístup ke vzdělání i těm, kdo by jinak neměli prostředky na úhradu studia. Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní (a zcela neúspěšní neplatí nic). Z hlediska tzv. „sociální spravedlnosti“ lze těmto kontraktům sotva co vytýkat.

Důležité je, že cena těchto kontraktů by byla založena na tom, jak profesní trhy oceňují kvalitu a hodnotu výstupů dané vysoké školy. Pro investory by mj. byla rozhodující predikce, jakých příjmů dosáhnou absolventi té či oné školy, resp. studijního oboru v době splatnosti závazků. Cena by se rovněž odvíjela od nákladnosti příslušného studijního oboru na zvolené vzdělávací instituci. Celkově by se tak výrazně usnadnilo porovnávání nákladů a výnosů vzdělání na různých vysokých školách. Studenti by usilovali o studium na těch školách a v takových oborech, u nichž je příznivý poměr mezi ekonomickými náklady studia a očekávanými výnosy. Měli by tendenci dávat přednost školám, jejichž vzdělávací služby jsou natolik kvalitní, že absolventům zajišťují nejlepší dlouhodobé uplatnění na profesních trzích.

V oblasti vysokého školství by konečně začal působit blahodárný vliv konkurence mezi školami. Školy by se snažily studenty přilákat odpovídajícím poměrem mezi kvalitou a cenou své produkce. Vzdělávací zařízení by získávala finanční prostředky podle toho, jak úspěšně se jejich absolventi uplatňují na profesních trzích. Školy by proto byly přímo zainteresovány na zvyšování kvality svých služeb a vytváření absolventských sítí. Konkurenční proces by školy přiměl k tomu, aby objevovaly nové a efektivnější způsoby, jak vzdělání poskytovat. Školy, jež nabízejí kvalitní vzdělání za přiměřenou cenu by prosperovaly. Naopak nekvalitní školy by přicházely o zdroj příjmů a zanikaly by.

Jaký by byl v tomto systému osud vzdělávacích oborů, jejichž absolventi zpravidla nedosahují nadprůměrných příjmů (např. pedagogika, sociální práce, historie, filmová a divadelní věda atd.), tj. jejich individuální tržní výnosy z vyššího vzdělání jsou relativně nízké? Pokud tyto obory skutečně přinášejí společenský prospěch, jenž výrazně převyšuje individuální výnosy, školné od studentů by bylo maximálně jen dílčím, doplňkovým příjmem. Tyto obory by i nadále byly podporovány převážně státními subvencemi. Bylo by však žádoucí nejprve velmi pečlivě a zodpovědně analyzovat, zda studium dotyčných oborů vskutku produkuje natolik velký společenský prospěch, aby tyto dotace byly ospravedlněny.

Kompromisní státní alternativa: odložené školné

Kompromisní a politicky mnohonásobně průchodnější variantou je tzv. odložené a podmíněně splácené školné. Takto pojaté školné bylo zavedeno např. ve Velké Británii, v Austrálii, na Novém Zélandu a v Holandsku. Výše školného je v těchto zemích regulována a pokrývá jen menší část celkových nákladů na studium. Většinu nákladů nadále subvencuje stát. Studenti mají na výběr, zda školné uhradí okamžitě, anebo zda si splácení školného odloží až do doby, kdy školu dokončí a vstoupí na profesní trh. Rozhodnou-li se pro odložené školné, začnou jej platit až jako úspěšně vydělávající absolventi. Školné pak splácejí tak, že odvádějí určité procento ze svých příjmů (např. 3-5 % z dosaženého výdělku), které převyšují zákonem určenou minimální hranici (např. statisticky zjištěná průměrná mzda). Zákon zpravidla stanoví maximální dobu (např. 25 let), po jejímž uplynutí závazek zaniká, i kdyby školné dosud nebylo zcela uhrazeno.

Finanční spoluúčast studentů na nákladech vyššího vzdělání je dle našeho názoru spravedlivější, než systém, v němž jsou vysoké školy plně subvencovány z daní, jež platí i lidé, kteří z VŠ studia neměli žádný přímý prospěch. Odložené školné může rovněž vnést do vzdělávacího systému alespoň v omezené míře prvky konkurence. Školy jsou poněkud více zainteresovány na dlouhodobější praktické uplatnitelnosti svých absolventů na profesních trzích a na budování svých absolventských sítí.

Hlavní zdroje:

Bílá kniha terciárního vzdělávání (pdf) – verze projednaná vládou dne 26. 1. 2009.
Michal Bobek, O (ne)reformovatelnosti studia práv v Čechách (pdf). Díl III. Přijímací řízení, systém výuky a zkoušení, školné. In: Právnické rozhledy 14/2005, str. 527, pozn. 21.
Milton a Rose Friedmanovi: Svoboda volby. Praha: Liberální institut, 1992.
Milton Friedman, Kapitalismus a svoboda (pdf). Liberální institut, Praha 1993, str. 93-97.
Radim Valenčík, Jak si nejlépe koupit vzdělání – princip přenesené ceny. In: Vzdělání a trh (pdf). Praha: Liberální institut, 2003 (ed: Tereza Urbanová), str. 21
Miguel Palacios, Human Capital Contracts: „Equity-like“ Instruments for Financing Higher Education. Cato Policy Analysis No. 462, prosinec 2002.