V roce 2007 Ministerstvo vnitra České republiky vyhlásilo „Strategii vlády v boji proti korupci“. Z dvanáctistránkového dokumentu je na první pohled patrné, že tato strategie je inspirována doporučením české Transparency International. Ta se snaží hlavně o větší participaci voličů na politickém rozhodování usnadněném transparentním rozhodováním politiků a úředníků. Na druhý pohled je ale také patrné, že tato strategie je inspirována zkušenostmi slovenské vlády, která po nástupu Mikoláše Dzurindy v roce 1998 vyhlásila korupci nulovou toleranci. Problém je, že Dzurindova strategie nepřinesla dobré výsledky, a proto se dá předpokládat, že záměry Ministerstva vnitra České republiky dopadnou podobně.
Prvním nejtvrdším opatřením Dzurindovy vlády v rámci boje proti korupci bylo zřízení speciální protikorupční jednotky. Toto opatření bylo součástí Národního programu boje proti korupci a mělo usnadnit represivním složkám na úrovni policejního prezidia usnadnit „hon“ na kolegy. Součástí Národního programu boje proti korupci bylo také zpřísnění příslušných trestů, což mělo státní úředníky od korupce odradit. Druhým nejtvrdším Dzurindovým opatřením bylo zřízení Speciálního soudu boje proti korupci. Ten měl ve spolupráci s protikorupční jednotkou ještě více zvýšit pravděpodobnost odsouzení zkorumpovaného člena státní správy, a to s využitím důkazů v podobě tajných audio i video nahrávek, výpovědi korunního svědka nebo agenta provokatéra.
Proč tento program nedopadl dobře? Odpověď je jednoduchá. Celý program represe Dzurindovy vlády byl založen na tom, že členové státní správy kontrolovali a trestali členy státní správy. Jinak řečeno, členové státní správy byli hlídáni a trestáni svými kolegy. Zatímco odposlouchávání, skryté kamery a agent provokatér se dali lehce využít v politickém boji, na „normální“ korupci úředníků to nestačilo, neboť úředníci mají velmi slabou motivaci trestat své kolegy, obzvlášť pokud jsou tresty vysoké. Jako důkaz může posloužit vývoj počtu odhalených a objasněných trestných činů spojených s korupcí na Slovensku. Zatímco v době po zřízení protikorupční jednotky a Speciálního soudu boje proti korupci byla pravděpodobnost odsouzení za korupci v České republice větší než 78 %, na Slovensku se pohybovala pravděpodobnost odsouzení mezi 36 % v roce 2003 a 52 % v roce 2005. Přitom počet odsouzených členů státní správy na jednoho obyvatele byl v roce 2003 i v roce 2005 v obou zemích prakticky stejný.
Pokud bychom ale vzali v úvahu odrazující efekt zvýšeného počtu obžalovaných z korupce a jeho dopad na celkovou úroveň korupce na Slovensku, ani tak nebyla Dzurindova strategie úspěšná. Zvýšená aktivita represivních složek, která se projevovala velkým nárůstem odhalených trestných činů spojených s korupcí, neměla podle výzkumu NEWTON College a Ekonomicko-správní fakulty MU vůbec žádný vliv na vývoj indexu vnímání korupce (CPI) publikovaného Transparency International. Přitom pokud vláda bojuje proti korupci, aby si zvýšila kredit na mezinárodním poli, což byl původní Dzurindův záměr, měla by dbát na to, aby si v žebříčku CPI polepšila. To ale není vše, Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) ve spolupráci se Světovou banku (WB) provedla mezi občany středoevropských a pobaltských států v roce 2006 rozsáhlý sociologický průzkum, ve kterém Slovensko z pohledu korupce vykázalo horší průměr.
Tyto výsledky proto znovu potvrzují jednoduchou pravdu: „Když hlídá zloděj zloděje, dobře to většinou nedopadne.“ Proto bych rád vyzval ke kritickému hodnocení populistických a drahých protikorupčních politik. Myslím, že klasický model větší participace voličů na politickém rozhodování podpořené volným přístupem k informacím, uvolnění pravomocí soukromých médií a snižování počtu politiků a úředníků je mnohem účinnější strategií boje proti korupci.
