Je ekonomie jen pro muže? Proč se na první ženskou laureátku Elinor Ostromovou čekalo čtyřicet let.
Populární hypotézy říkají, že ekonomie ženám „nesedí“ svým důrazem na racionalitu. Historicky první nobelovské ocenění pro Elinor Ostromovou to zdánlivě dokládá. Vysvětlení však leží jinde.
Na první ženu, která dostane Nobelovu cenu za ekonomii, se čekalo dlouho. Výbor byl pod velkým tlakem, aby už konečně „politickou nekorektnost“ této ceny po 40 letech s výhradně mužskými laureáty ukončil. Jenže diskuse o možných kandidátkách ukazovaly, že není příliš z čeho vybírat – špičkových ekonomek je velmi málo. Elinor Ostromová napadla málokoho, to už spíš Anne Kruegerová, někdejší první zástupkyně výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu (za přínos k analýze tzv. rent-seekingu, dobývání renty, jemuž se mimo ekonomickou profesi říká obecně korupce). Nebo Nancy Stokeyová z Chicagské univerzity za příspěvky k ekonomii růstu. Anebo Janet Yellenová, prezidentka sanfranciské Federální rezervní banky, za popis důsledků stabilizačních politik. Zajímavou volbou mohla být i Christina Romerová, dnes šéfka ekonomických poradců prezidenta Obamy, která zkoumala příčiny a průběh tzv. velké deprese 30. let a dopady rozpočtových a měnových politik vlády a centrální banky od té doby. Je významných ekonomek opravdu málo? A pokud ano, tak proč?
Jen tři ze 130. Je to ale výjimečné?
Pro ověření hypotézy, že ekonomek je méně než ekonomů, se lze podívat na jiná ocenění než na nobelovské. Druhou nejvýznamnější cenou je J. B. Clarkova medaile Americké ekonomické asociace, udělovaná jednou za dva roky. Někdy se jí říká „Nobelova cena pro ekonomy do 40 let“, neboť touto věkovou hranicí je také vymezena. (Mimochodem, dvanáct držitelů Clarkovy medaile pak skutečně získalo Nobelovu cenu – namátkou Paul Samuelson, Milton Friedman nebo Paul Krugman.) Uděluje se od roku 1947, tedy o dvacet let déle než „nobelovka“, a pouze jedinkrát ji získala žena – Susan Atheyová v roce 2007. Jinou ekonomickou cenou byla medaile Francise A. Walkera, kterou udělovala rovněž Americká ekonomická asociace od roku 1947, a to za celoživotní přínos (po vzniku Nobelovy ceny za ekonomii byla v roce 1977 zrušena). Žádná žena tuto medaili nikdy nezískala. Cenu Bernarda Harmse (uděluje se každé dva roky) získala za celou historii také jediná žena – rovněž Anne Kruegerová. Sečteno a podtrženo, od roku 1947 do letoška získalo různé významné ceny zhruba 130 ekonomů (někteří vícekrát, někteří se o ni dělili, v roce 1953 dokonce nebyla Clarkova medaile udělena vůbec). Z toho však byly pouze tři ženy, tedy asi 2 %. Z toho leckdo vyvozuje spekulace, čím se asi ekonomie liší – z hlediska úspěšnosti žen – od jiných věd. Ale málokdo si položí otázku, zda se opravdu liší.
Kdyby nebylo Curieových
Když vynecháme Nobelovy ceny za literaturu a za mír a budeme se držet pouze vědeckých kategorií, dojdeme k překvapivé statistice. Od roku 1901 byly za fyziku oceněny pouze dvě ženy: v roce 1903 Marie Curieová-Sklodowská a pak až v roce 1963 Maria Goeppertová-Mayerová. V chemii takto uspěly čtyři: opět Marie Curieová-Sklodowská v roce 1911, její dcera Irene Joliotová-Curieová v roce 1935, pak Dorothy Hodgkinová v roce 1964 a Ada Jonathová letos. Za lékařství cenu obdrželo deset žen (dvě z nich letos). Podobně jako v ekonomii existují i další významná ocenění. Příkladem může být Wolfova cena, udělovaná každoročně od roku 1976 Wolfovou nadací za významný vědecký přínos, a to za fyziku, chemii, lékařství, matematiku, zemědělství a umění (poslední dvě kategorie můžeme pro tento článek vynechat). Ani tady se výsledky žen příliš neliší. Ve fyzice jedna oceněná (Chien-Shiung Wu), v chemii také jedna (opět Ada Jonathová), v lékařství čtyři. Zkrátka, kromě lékařství se podíl oceňovaných žen pohybuje kolem dvou procent. A i v medicíně jde zhruba o pět procent, tedy desetkrát méně, než činí podíl žen na populaci. Ekonomie tedy není nijak výjimečná – otázka zní, proč je obecně tak málo žen oceňovaných za vědecký přínos. Teorií může být mnoho, ale jen jedna má alespoň nějakou oporu v datech.
Co neuděláš do 40 let, neuděláš nikdy
Vychází ze zajímavého postřehu ekonoma Miltona Friedmana. Ten si všiml, že prakticky vždy je přínos, za který je nositel Nobelovy ceny oceněn, svázán s prací, kterou se zabýval v prvních deseti letech vědecké kariéry. Jinými slovy – dokud neupadl do stereotypů jak příslušného oboru, tak svých vlastních. Tuto teorii lze poměrně dobře testovat – a to na publikacích, za které byly příslušné ceny uděleny. Charakteristický je ostatně případ samotného Miltona Friedmana. Zásadní knihou, za niž byl oceněn, je jeho Teorie spotřební funkce, publikovaná v roce 1957 a vznikající mnoho let předtím (Friedman jako vědec vstoupil do ekonomické teorie v průběhu druhé světové války). Stejný příběh zažil Friedrich August von Hayek, který získal Nobelovu cenu v roce 1974 – ovšem za práci o hospodářském cyklu, kterou měl v hrubých rysech hotovou koncem 20. let. Anebo Ronald Coase: Nobelovu cenu získal v roce 1991 za svou teorii firmy z počátku 30. let, kdy mu bylo jen málo přes dvacet let. Jelikož většina vědců prochází obdobným životním cyklem (doktorské studium a pak vědecká kariéra), kritickou hranicí je věk 40 let. Ze všech Nobelových cen za ekonomii byly všechny klíčové práce publikovány – až na ojedinělé výjimky – právě do 40 let věku oceněného ekonoma. Dokonce ani přerušení vědecké kariéry po tomto věku nemusí znamenat zánik nadějí na Nobelovu cenu. Ukázkou vědců s přerušenými kariérami, kteří získali Nobelovu cenu, jsou již zmíněný Von Hayek (po druhé světové válce se z vlastního rozhodnutí prakticky ekonomii nevěnoval) nebo John Nash (ten musel kariéru přerušit ze zdravotních důvodů, neboť trpěl těžkou formou schizofrenie).
Těžko dělat s dětmi vědu
Pokud je teorie „čtyřicátého roku života“ pravdivá, pak může také zakládat vysvětlení, proč je oceňovaných vědkyň tak málo. Většina žen má v době od 25 do 40 let mateřské povinnosti, které jsou časově a psychicky velmi náročné. S dětmi je obtížné provozovat vědu na vysoké úrovni. Důvodem je zejména ztráta kontaktu s kolegy, vědeckým vývojem i odložení budování lidského kapitálu. V tomto ohledu se situace oproti první polovině 20. století nijak zásadně nezměnila, i když se jinak změnily snad všechny okolnosti, které se týkají rovnoprávnosti a vztahů obou pohlaví. Není zřejmě náhodou, že například vynikající ekonomka Joan Robinsonová svou zásadní práci o monopolistické konkurenci, která se mohla stát základem případné Nobelovy ceny, publikovala v roce 1933 – tedy když jí bylo přesně 30 let. Výjimečná je ale v tom, že svou kariéru dokázala skloubit s mateřstvím. A stejně tak není náhodou, že letošní laureátka Elinor Ostromová má významnou „mezeru“ v publikacích, které výbor citoval ve svém zdůvodnění – od roku 1965, kdy publikovala svoji dizertaci, do roku 1990, kdy vydala knihu Governing the Commons (úvahy o lokální správě veřejných zdrojů). Její práce je ostatně podle přiznání výboru výrazně kompilativní – její význam je zejména ve schopnosti využít různých zdrojů dat a jejich kombinace a ve vyvozování závěrů z celého souboru. A její závěry jsou také víceméně čistě popisné, nikoliv pronikavě objevné.
I jiný smysl života
Ekonomie jako věda se tedy vzhledem k ostatním vědám nejeví jako nějak extrémně „antiženská“, pouze se i u ní statisticky projevil fakt, že v různých vědeckých oborech mají ženy při získávání Nobelových cen průměrně dvouprocentní úspěšnost. Trvalo prostě nějakou dobu, než některá z žen cenu získala. To, že se jí stala Elinor Ostromová, je sice překvapivé (pro mnohé ortodoxní ekonomy vlastně ani ekonomkou není), ale rozhodně nelze čekat, že by „prorazila kletbu“ a že by se nyní roztrhl pytel s dalšími ženskými laureátkami. Není totiž odkud brát – a to z dobrých důvodů. Vychovávat děti je často mnohem smysluplnější než zkoumat měnovou nebo fiskální politiku.
