Skutečně vládní stimuly ekonomice pomáhají? Jednoduchá otázka, netriviální odpověď. Existují argumenty pro i proti. Záleží, po které teorie sáhneme, která podle našeho přesvědčení lépe popisuje realitu. Byť na hospodářskou politiku má vliv vícero teorií, muziku stále tvrdí keynesiánské ekonomické učení. Argumentace, propracovanost a analytické instrumentárium této teorie ji činí pro (hospodářské) politiky vysoce atraktivní. Při „příležitosti“ největší krize od dob Velké deprese, jež v podstatě iniciovala vznik keynesiánství, není na škodu zmínit určité souvislosti.
Učebnice veřejných financí mají rády přirovnání smíšené ekonomiky k horním končetinám. Soukromý sektor nemůže existovat bez veřejného, bylo by to jako tleskat jednou rukou. Byť si o platnosti tohoto přirovnání lze myslet cokoli, přenesme jej nedaleko, na jinou letitou symbiózu politiky a keynesiánského ekonomického učení. Původně liberál Keynes před mnoha desetiletími ztratil víru ve svobodné trhy a přeplaval na druhý břeh, mezi etatisty. V roce 1936 pak publikoval své vrcholné dílo, které na půdě ekonomické teorie legitimizovalo vládní intervencionismus.
Politici jeho zásluhou dostali do rukou mocný a atraktivní nástroj, teoreticky propracovanou obhajobu vládních zásahů. Obhajoba je však slabé slovo, jde přímo o jejich potřebu. Trhy jsou nespoutané, nedokonalé, nemohou být ponechány samy sobě, finanční trhy jsou kasino, které nefunguje efektivně. Svobodné trhy generují příliš vysokou nezaměstnanost, je nutná poptávková stimulace, neexistuje navíc mechanismus uvádějící do rovnováhy úspory a investice. Ekonomiku je třeba fiskálně dolaďovat a měnová politika nemá dělat nic jiného, než dodávat levné peníze (což FED poslušně plnil a plní).
A jak má vláda takové stimulace provádět, získávat body a nebýt nařčena z nečinnosti? Víme, že keynesiánství reagovalo na poptávku po teoretické fundaci vládních intervencí při Velké depresi. Tuto poptávku Keynes uspokojil v roce 1936, ale pořád něco chybělo, celá populace přeci nebude číst mnoha set stránkovou bichli plnou ekonomických pouček. I vznikly keynesiánské makroagregáty. Jednoduché, srozumitelné, marketingově perfektní. Svět se naučil skloňovat HDP. O co jde? Přeci jestli se máme lépe nebo hůře, kolik rosteme a jestli rosteme rychleji než sousedé. Politici se růstem HDP bezmyšlenkovitě chválili, a v časech horších je vlastní politická ješitnost nutí zjišťovat pravou povahu ukazatele[1].
Politici mají nejen své teorie, které jejich činnost legitimizují, ale mají i své ukazatele, na kterých jednoduše ukazují efekty svých politik. Ale jak to? Copak vláda něco vyrábí, aby přispívala k produkci a růstu? Přidaná hodnota vlády je samozřejmě nenulová, ale svoji výrobní aktivitu vláda v krizi přirozeně nezvýší, v tom není podstata vládní pomoci. V keynesiánském světě přidané hodnoty se hlavně konzumuje, obvykle více než 70 % vyrobeného se „sní“ (co z přidané hodnoty zbude je investováno, pomineme-li zahraniční obchod). A tak není problém pro vládu zvýšit vlastní výdaje, tedy dokud finanční trhy dovolí, a tím „podpořit růst“. Protože HDP je citlivé na vládní výdaje, lze jej „nafouknout“, poslední údaj o HDP v USA je výmluvný.
Cílem komentáře ovšem není poukázat na vztah vládních výdajů a HDP, nýbrž na vztah keynesiánské ekonomie a politiky. Keynesiánství jako teorie selhalo, dokud však bude existovat rozsah vládních intervencí, jakých jsme od 30. let svědky, bude přežívat i keynesiánství. Prostě proto, že teoreticky intervence obhajuje a rozpoznání neplatnosti této teorie je pro laickou (ne-ekonomickou) veřejnost spojené s vysokými náklady studia, stejně jako pro ekonoma zjištění, jestli je již třeba nasadit antibiotika, či postačí Paralen a týden v posteli. Tudíž keynesiánství může být tisíckrát vyvrácené na akademické půdě, ale vždy bude z výše uvedených důvodů živé v politické sféře. Chceme-li útočit (argumentačně) na keynesiánství, útočme (opět pouze argumentačně) především na politiky. Omezením moci politiků omezíme i vliv zavádějících keynesiánských dogmat.
[1] Za všechny zmiňme úkol, jenž statistikům uložil Sarkozy, a to konstrukci ukazatele, jež bude lépe zachycovat životní úroveň lidí.
