Kdo zaplatí 750 miliard dotací na slunce

Minulou středu média oznámila, že poslanci konečně schválili novelu zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, která umožní snížit výkupní cenu z fotovoltaických elektráren meziročně o více než 5%. Pokud tedy novelu schválí i Senát a podepíše prezident, pak sluneční šílenství skončí. Opravdu si to myslíte? Vůbec ne, problém kolosálních rozměrů totiž už existuje, a schválená novela na něm nic nezmění. Snížení cen podle od roku 2011 se totiž dotkne pouze zdrojů připojených do sítě v roce 2011, nikoliv těch stávajících nebo těch, které budou připojeny do konce tohoto roku. Dnes je do sítě připojeno cca 500 MW fotovolatických zdrojů. Přestože bylo po zásahu provozovatele přenosové soustavy zastaveno přijímání dalších žádostí, pak již nyní mají investoři uzavřeny smlouvy o připojení u cca 1500 MW solárních elektráren. Pokud již taková smlouva existuje, pak je ze strany distributorů a přenosové soustavy prakticky nemožné fotovoltaickou elektrárnu nepřipojit. Tedy, i kdyby třetina investorů, kteří tuto smlouvu již mají uzavřenou, nestihla letos svoje elektrárny dokončit a připojit do sítě, pak koncem roku 2010 bude fungovat a dodávat elektřinu zhruba 1500 MW slunečních elektráren.

Miliardy v trapu<?xml:namespace prefix = o ns = „urn:schemas-microsoft-com:office:office“ />

Již takové množství však zcela rozvrátí finanční toky týkající se podpory obnovitelných zdrojů. Pokud bychom se soustředili pouze na náklady přímé – tedy na náklady povinného výkupu elektřiny z tzv. obnovitelných zdrojů za regulované ceny, pak od roku 2002, kdy tento mechanismus v Čechách vznikl, došlo k jejich růstu z půl miliardy korun za rok na zhruba šestinásobek. V roce 2009 totiž tyto náklady přesáhly 3 miliardy. Ale pokud se opravdu realizuje výše popsaný velmi konzervativní scénář připojování solárních elektráren pro letošní rok, pak se tyto minulé náklady budou zdát jako nepodstatný detail.

Náklady na výkup elektřiny z podporovaných zelených zdrojů v letošním roce vzrostou na 15,5 mld. Kč, z čehož zhruba 12 mld. bude připadat na fotovoltaiku. A toto číslo vzroste v roce 2011 o dalších cca 10 mld. Kč. Abychom si uvědomili kontext, pak za roční výdaje na podporu obnovitelných zdrojů by se dala bez problémů obnovit v současnosti tak slavná a tak diskutovaná elektrárna v Prunéřově (předpokládaný rozpočet její obnovy činí 25 mld. korun). Na každou kWh spotřebovanou v Čechách tak připadne k uhrazení formou poplatku na podporu povinných výkupů asi 25 haléřů pro rok 2010 a kolem 40 haléřů o rok později. Povinné výkupy podle stávajících pravidel pak budou muset probíhat 15 až 20 let podle typu zdroje. Dá se předpokládat, že i přes očekávaný pokles výkupních cen pro nové zdroje bude jejich množství stále narůstat (koneckonců se stále bude jednat o jistý a regulovaný business, byť s delší návratností) a navíc ceny pro stávající zdroje budou narůstat podle toho, jak se bude měnit index cen průmyslových výrobců, ovšem minimálně o dvě procenta a maximálně o čtyři. Jinými slovy, všichni spotřebitelé mají jistotu, že v následujících 15 až 20 letech pošlou formou vyšších cen elektřiny investorům do obnovitelných zdrojů kolem tři čtvrtě bilionu korun. Celkové výdaje závisí na tom, jak se bude vyvíjet index cen průmyslových výrobců, jak budou klesat výkupní ceny z nových zdrojů a jaká bude aktivita investorů. Tři čtvrtě bilionu korun je odhad velmi konzervativní. Další desítky až stovky miliard budou stát tzv. podpůrné služby, které bude nutné nakupovat proto, aby se elektrická síť jejich nepredikovatelným provozem nezhroutila. Podíl ceny elektřiny, který budou spotřebitelé platit za vytvoření zeleného veleblaha, se bude podle typu spotřebitele pohybovat od zhruba 10 do 15%. Tj. skoro jako kdyby byla na elektřinu uvalena dodatečná spotřební daň. Toto de facto administrativní zvýšení cen se nutně odrazí ve spotřebě elektřiny a v tom, že alespoň pro některé účely lidé přejdou k jiným alternativám (např. ve vytápění k zemnímu plynu nebo starým gumákům). Jedná se o tak velké položky a o takový zásah do trhu s elektřinou, že by bylo vhodné přemýšlet, jak tyto obrovské a zejména nesmyslné náklady (podíl elektřiny na trhu vyrobené z obnovitelných zdrojů ani přes tyto obrovské výdaje nevzroste nad 5,5 TWh, tedy do 10% celkové spotřeby) alespoň trochu snížit. A možnosti by byly. Ale již na počátku je nutné dodat, že všechny jsou špatné – bez nákladů se z tohoto průšvihu dostat nelze.

Komplexní řešení: Supernulová varianta (s minusem)

Pokud bychom se chtěli zbavit alespoň částečně celého komplexního problému, pak optimálním řešením by bylo zrušit zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů jako takový a zelenou elektřinu preferenčně nevykupovat, čímž by bylo dosaženo jak nepřímých úspor na straně podpůrných služeb (nebylo by nutné držet dodatečné zálohy kvůli nepredikovatelným a vysoce fluktuujícím zdrojům, tedy zejména větrným a solárním elektrárnám), tak i přímých úspor na straně povinných výkupů, který by se nekonal. Toto řešení má dvě zásadní úskalí. Zaprvé, by vyvolalo reakci ze strany Evropské komise, která by neváhala použít v tomto případě tvrdé sankce (tj. zejména pokut ve výši několika procent HDP), a zároveň by vyvolalo vlnu pravděpodobně úspěšných žalob na Českou republiku za zmaření investic do fotovoltaických zdrojů. A tyto žaloby by samozřejmě nadsazovaly jak výši škod, tak i množství zamýšlených projektů. Náklady tohoto řešení by tak pravděpodobně převýšily jeho přínosy. Toto komplexní řešení je proto reálně nemožné a zbývají jenom možnosti, jak řešit jednotlivé problémy samostatně – tedy dopad na podpůrné služby a dopad na trh s elektřinou.

Mírnější variantou téhož je zákonné zmocnění regulačnímu úřadu pro snížení všech výkupních cen z fotovoltaických zdrojů. Ovšem úskalí jsou prakticky stejná, byť šance na obhajobu v případných sporech jak s Evropskou komisí, tak i s investory, je vyšší. Je ovšem velmi nepravděpodobné, že by jakákoliv česká politická reprezentace našla byť i jen náznak odvahy k takovému řešení.

Dílčí řešení 1 – podpůrné služby

Kromě výkupních cen je obrovským problémem povinných výkupů to, že zelené zdroje nejsou odpovědny za náklady, které vytvářejí třetím stranám – stát tak vytvořil prostředí pro existenci skoro definiční externality.  A nejlepším řešením externality je internalizovat náklady tedy přenést je na ty, kdo je vytvářejí. Ostatně podobné zdůvodnění stojí i za environmentálními daněmi nebo obchodováním s emisními povolenkami. Proč by tedy neměly nést i obnovitelné zdroje plně náklady, které vytváří jejich existence v soustavě. Metod je mnoho – je možné po provozovatelích obnovitelných zdrojů požadovat povinnost dodržovat diagram dodávek a v případě odchylek jim účtovat náklady na odchylku (v takovém režimu ostatně fungují všechny ostatní zdroje v soustavě). Druhou možností je stanovení povinnosti hradit náklady podpůrné služby.

Dílčí řešení 2 – trh se silovou elektřinou

Možností, jak se alespoň zbavit vlivu zelených zdrojů na cenu elektřiny je vyvedení financování budoucích výdajů z ceny elektřiny, tj. zrušení poplatku na podporu obnovitelných zdrojů. Všechny náklady by měly být financovány distribučním firmám a přenosové soustavě buď přímo ze státního rozpočtu nebo emisí (zelených) dluhopisů. Výhody jsou dvojího druhu: zaprvé se zreální cena elektřiny a z ní vycházející rozhodnutí jak domácností, tak firem o její spotřebě, a za druhé bude zcela jasné, kolik podpora obnovitelných zdrojů stojí. Prozatím je schována do poplatku, který platí všichni spotřebitelé a to ještě značně nerovně – ti velcí platí relativně mnohem více, než ti malí, neboť poplatek je konstantní vzhledem k jednotce spotřeby pro všechny. Nakonec téměř nikdo neví, kolik peněz se takto spotřebuje, neboť velmi málo lidí nebo i politiků čte každoroční zprávy Energetického regulačního úřadu o podpoře zelené elektřiny. Až bude státní rozpočet zatížen desítkami miliard za výkup elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo Ministerstvo financí bude nuceno vydávat dluhopisy ve stejné výši, pak i nakonec snad i politici pochopí, že každé opatření má své náklady. A podpora obnovitelných zdrojů nejenom že není výjimkou, ale je opravdu velmi drahá. A tyto náklady by je donutily přemýšlet alespoň v principu o tom, že ekonomický život je o alternativách – tedy jestli opravdu chceme vynaložit ročně desítky miliard korun na konkrétní opatření ke snížení emisí CO₂ nebo zda je možné stejného efektu dosáhnout levněji či zda vynaložené peníze opravdu neutratit na zcela jiné a také potřebné statky – ať už je to školství, dětská hřiště, dálnice nebo zdravotní péči.