Je to prosté. Cílem Kolumbova úkolu bylo postavit vejce na špičku. Kolumbus to dokázal tak, že vejce naťukl a jednoduše ho na zdeformovanou špičku postavil. Všem se to řešení už potom zdálo jednoduché. To ale jenom do okamžiku, kdy někdo skutečně vzal vejce a pokusil se s ním o totéž.
O něco podobného jako Kolumbus se v jistém smyslu snaží konstruktéři eurozóny, což je projekt, který je postaven čistě a jen na politických přáních a zájmech, které však nejsou podloženy racionálním ekonomickým základem. Eurozóna je ze své podstaty nutně nestabilní uskupení, které musí být nestabilní už vzhledem k materiálu, z kterého je postaveno. Množství zcela nesourodých a v mnoha ohledech velmi odlišných států využívajících jednu měnu musí dříve nebo později skončit v problémech. Eurozóna je tak jen dalším umělým pokusem o to, jak poručit trhu (v tomto případě především měnovému), aby fungoval právě tak, jak my chceme.
Jestliže je obecně konkurence na „klasickém“ trhu „dobrá věc“, pak je tomu stejně i v případě, kdy vezmeme v potaz konkurenci na trhu měnovém. Na „klasickém“ trhu, kde spolu soupeří firmy (třeba výrobci aut), ovšem existují situace, kdy je pro dvě nebo více stran výhodné přistoupit k fúzi. Obdobná věc se může stát i na měnovém trhu, kdy se dva nebo více států mohou dohodnout na tom, že pro ně bude výhodnější využívat společnou měnu. K tomuto řešení by však mělo docházet až prostřednictvím jisté přirozené (a dostatečně dlouhé) evoluce, a tedy nikoliv tak, že se několik čelních představitelů evropských států (jak jsem již zmiňoval: pro účely měnové unie zcela nekompatibilních) dohodne, že by prostě bylo žádoucí, aby zavedli společnou měnu, protože to podnikatelům ušetří transakční náklady. Pokud nejsou země uvažující o zavedení společné měny téměř identické v mnoha základních ekonomických faktorech, pak dojde po zavedení společné měny k tomu, že se bude ekonomika minimálně jedné země vyvíjet zcela nepřirozeně a nezdravě (buď bude upadat, nebo naopak abnormálně expandovat), což následně vyústí v problémy všech zúčastněných stran. Ano, podnikatelé jednoznačně ušetří na transakčních nákladech, tento benefit však bude vykoupen cenou mnohem vyšší – dojde k deformaci podnikatelského prostředí a struktury ekonomiky. Minimálně nastanou potíže buď s tím, že bude z pohledu domácích podnikatelů společná měna příliš pevná a měnové podmínky příliš svazující, což povede ke snížení jejich konkurenceschopnosti (např. slovenská část Československa v letech 1989 – 1992), nebo že bude společná měnová politika příliš uvolněná a nebude reflektovat reálnou povahu a charakter hospodářství členské země (např. Španělsko a Lotyšsko po dobu, kdy mají co do činění s eurem).
To, co jsme měli možnost vidět a číst v posledních týdnech, je doslova parodie na rozumná ekonomická opatření. Pro ilustraci jsem shrnul a mírně zestručnil několik myšlenek, otázek a komentářů, které vyšly v některých zahraničních médiích, a které mě zaujaly natolik, že stojí za to uvést je společně. Zde jsou:
– EU a eurozóna bojuje proti dluhům dluhy.
– Lze stát zachraňovat jako banky, které byly zestátněny, tedy stát de facto rovněž zestátnit?
– Euro bylo okradeno o svou nejlepší ochranu, a to o zákaz pomoci a nezávislou centrální banku.
– Signál pro trhy zní: ztratili jsme nad situací kontrolu a teď zkoušíme hasit čím dál rozsáhlejší požár penězi, které prostě a jednoduše nemáme.
– 750 miliard eur (tedy garance pro členské státy eurozóny, které by se ocitly v potížích) je ekvivalentem veškeré hotovosti eurozóny.
– Piloti eurozóny nemají řídicí páku ani na dohled, natož pak v dosahu.
– To, co se stalo, není nic menšího, než proměna měnové unie v unii rozpočtovou (posuďte, za jak krátkou dobu).
– Deklarace nemožnosti bankrotu členské země je ohromným morálním hazardem a znamená ručení daňových poplatníků za špatné hospodaření jiného státu.
Myslím, že po přečtení těchto bodů (každý z nich by si přitom zasloužil přinejmenším svůj vlastní článek) si musí každý soudný člověk položit otázku, zda je pro Evropu společná měna ideálním řešením. Navíc se začíná čím dál tím více mluvit i o tom, že ultimátním cílem do budoucna by mělo být vytvoření společné celosvětové měny a že bychom měli naše úsilí vrhnout tímto směrem. To přitom zcela popírá potřebu existence konkurence na měnovém trhu. Takzvaná „nutnost“ zavedení společné světové měny je přímo skvělou ukázkou stanovení cíle per se, podobně jako je tomu u doktríny růstu HDP, kdy se tento cíl stává pouze cílem pro cíl, nehledě na to, jak kvalitní a rozumný je a čím je podložen.
Fakt, že se finanční trhy propadají jako horská dráha, jen dokazuje, že investoři se nenechají jen tak opít rohlíkem a prostě už nevěří na další politické proklamace a ani narychlo spíchnutý systém záruk tomu všemu vůbec nepomáhá, ba spíše právě naopak.
Měna může být dobrá nebo špatná, ale pokud je společná, pak s vysokou pravděpodobností nebude některým státům příliš vyhovovat, což se projeví nestabilitou a problémy, které nejspíš dříve nebo později povedou ke změně – v tomto případě k rozpadu měnové unie. V několika dalších letech by se Evropa měla připravit na to, že bude nutno sanovat další problémy a hasit stále více požárů. Místo postavení křehkého vajíčka na špičku tak zřejmě dojde k jeho rozbití.
