Dovolil bych si začít citáty několika osobností, jejichž názory jsou ve světě všeobecně považovány za bernou minci a mají znatelný vliv na mnohá hospodářsko-politická rozhodnutí.
Waren Buffet o finančních derivátech, spekulacích s nimi a jejich vlivu na světovou ekonomickou krizi: „Z mého pohledu jsou finanční deriváty zbraněmi hromadného ničení …, které jsou potenciálně smrtonosné.“
Joseph Stiglitz o řeckých problémech: „Spekulanti představují riziko.“
Paul Krugman o hedgeových fondech: „… podlý spekulant slavil návrat na scénu.“
Postava onoho podlého spekulanta, jak ji označil Paul Krugman, se pravidelně vynořuje v časech, během nichž dochází kdekoliv na světě k jevům, které bychom moderní terminologií označili jako turbulentní, a to prakticky v jakékoliv oblasti, lhostejno zda se jedná o měnový trh, finanční instrumenty nebo komodity, především ropu. Za jednu z hlavních příčin problémů jsou pravidelně označovány aktivity lidí, kteří jsou nazýváni spekulanty.
To, že nelze najít ani uspokojivou definici pojmu spekulant, ani hranici mezi spekulací a „normálním“ obchodováním, popsal systematicky v článku z roku 2004 „Spekulace versus obchod“ nynější viceguvernér ČNB Mojmír Hampl. Z nemožnosti dostatečně jasného uchopení toho, co vlastně spekulace obnáší, vyplývá, že kdokoliv se pokusí spekulaci jako takovou jakkoliv komentovat, bude muset čelit jisté dvojsečnosti svých názorů, protože pokud bude kritizovat spekulaci, bude tím automaticky kritizovat i ono takzvaně „normální“ obchodování.
V poslední době se spekulace dostaly pod palbu kritiky v souvislosti s Řeckem a tzv. nahým obchodováním s CDS nakrátko, které bylo dokonce v Německu v květnu tohoto roku na nějakou dobu zcela zakázáno. Německo si za to pak vyslechlo kritiku i ze strany Evropské komise, která však spočívala pouze v tom, že toto opatření mělo být s Komisí konzultováno a případně koordinováno s dalšími státy Unie.
CDS je zkratkou pro finanční zajišťovací instrument anglicky zvaný credit default swap (česky swap úvěrového selhání), jehož účelem je zajištění se proti případné ztrátě z držení určitého aktiva. Jestliže tedy například držíte určitý dluhopis a obáváte se, že existuje reálné riziko jeho nesplacení, můžete se proti tomuto potenciálnímu nesplácení za určitou cenu pojistit. Cena tohoto pojištění pak vyjadřuje riziko případného nesplacení – čím vyšší riziko, tím vyšší cena. Tato cena tak slouží jako indikátor důvěry ve schopnost dlužného subjektu dostát svým závazkům.
Jak uvádí v článku „The Social Function of Credit Default Swaps“ autor Phillip Bagus, zajímavou a mnohými proklínanou vlastností těchto instrumentů je, že si je můžete koupit, i když nevlastníte podkladové aktivum. Tím pak de facto vstupujete do světa sázení, kdy svým nákupem sázíte na to, že ono podkladové aktivum nebude splaceno. Tím se tedy tento typ obchodování stává tzv. nahým, což tak rozčilovalo Angelu Merkelovou.
Co vede investory (pro někoho „spekulanty“) k tomu, že se uchylují k takovýmto praktikám? Pochopitelně snaha na celé transakci vydělat. Je to stejné, jako když koupíte pole a doufáte, že ho v průběhu času prodáte s tučným ziskem dál jako stavební parcely. A stejné to bylo i v případě, kdy investiční fondy (hedgeové fondy) nakupovaly CDS na obligace islandských bank ve víře, že tyto banky nebudou schopné splácet.
Jak rostou spready (cena) CDS, trh dostává signál, že v dané oblasti není něco v pořádku, a zvyšuje se tak nedůvěra investorů. Spolu s ní roste i cena dluhu, což může vést ke kolapsu firmy nebo i státu – a právě to teď akutně hrozí Řecku. Oni zmiňovaní spekulanti tak mohou značně urychlit pár daného subjektu – v podstatě tím, že předvídají budoucnost a na tuto možnost sázejí.
Nicméně je potřeba uvědomit si dvě věci. Zaprvé, že tyto spekulace přicházejí v momentě, kdy investoři spatří kdekoliv na trhu určitou slabinu, tedy že existuje viditelná slabina. A zadruhé, že není zdaleka jisté, že investorům tato sázka vyjde. Pokud se totiž ukáže, že se mýlili a fundamentální stav subjektu je mnohem lepší, než se domnívali, budou za tuto svou chybu potrestáni tím, že si z celé transakce odnesou ztrátu. Kdyby chtěl někdo zauvažovat, kde na trhu hledat relativně snadnou kořist, jako příklad by mohly sloužit komerční banky, protože tyto moderní banky, založené a fungující pouze na částečných rezervách, jsou z podstaty věci nutně křehké a nestabilní. V případě „útoku“ totiž existuje jen velmi malá šance, že by byla banka v krátké době schopna dostát všem svým závazkům.
Spekulanti tak na trhu fungují jako supi, kteří hledají slabou a nemocnou kořist potácející v problémech nebo nadmíru riskující. Svým jednáním tak efektivně urychlují přirozený tržní proces, kdy jsou ti nejslabší posláni z kola ven. Takovou kořistí je právě teď Řecko, které dlouhá léta „usilovně“ pracovalo na tom, aby se do problémů dostalo. Problém zde netkví ve spekulacích, ale v tom, že si země po dlouhou dobu žila zatraceně vysoko nad poměry. Jak zmiňuje Phillip Bagus, CDS v tomto případě plní důležitou společenskou funkci spočívající v tom, že lidem ukazují, že je v zemi něco špatně a že veřejné finance nejsou dlouhodobě udržitelné. Dalo by se říct, že spekulace jsou ranou z milosti ukončující trápení problémových subjektů dříve, než tyto subjekty stihnou napáchat ještě více škody.
Spekulace tak, jak jsou všeobecně chápány, na trh přinášejí vyšší disciplínu, jelikož trestají ty, kteří se chovají nehospodárně nebo příliš riskantně. Případným zákazem spekulací bude poskytnut prostor pro další eskalaci nezodpovědného chování (morální hazard), které ve výsledku povede k mnohem horším důsledkům, než které svým sázením způsobí investoři často pejorativně označovaní jako spekulanti. Odpověď na otázku, jestli se jedná o hodné policajty střežící trh nebo zlé rošťáky z nudy útočící na nevinné subjekty, se tak jeví jako celkem zřejmá.
