Je-li teď česká společnost o něco bohatší, pak o odborníky na fotovoltaiku. Takříkajíc přes noc se jich tady vyrojily zástupy. Prakticky žádný politik si tady sice celá léta solární energetiky – a hlavně jejího dopadu na peněženky – nevšímal, najednou se ale skoro všichni stali velkými bojovníky proti ní. Tomu odpovídají i recepty, s nimiž přicházejí: jsou sice zábavné, použít se ale nedají. Byla by to dobrá komedie, kdyby situace nebyla vážná. Jaké možnosti tedy reálně máme k dispozici?
Pohádky pro dospělé voliče
Úvahy, podle nichž by stálo za pokus domluvit se s majiteli solárních elektráren na dobrovolném snížení výkupních cen elektřiny, ponechejme tam, odkud zaznívají: v říši divokých ministerských snů. Mnohem zajímavějším nápadem je uvalení speciální daně. Daňové úpravy mají z hlediska státu tu výhodu, že jsou fakticky nežalovatelné. První možností je zrušení daňové výjimky pro obnovitelné zdroje (aktuálně jsou osvobozeny od daně z příjmu po prvních pět let provozu). V současných představách by se toto opatření týkalo zdrojů spuštěných od 1. ledna 2011. To by ovšem mělo zajímavý důsledek: Příjmy státního rozpočtu by sice vzrostly, ale na úkor spotřebitelů. Regulované ceny jsou totiž nastaveny tak, aby se investice stala návratnou za 15 let. Pokud se zruší daňové prázdniny v prvních pěti letech, pak k dosažení stejné návratnosti budou muset být regulované ceny vyšší. Sliby, že dodatečný daňový výnos bude uschován a použit na výkup elektřiny z obnovitelných zdrojů, aby se tak zabránilo růstu cen, nazvěme pravým jménem: je to pohádka pro dospělé voliče.
Druhou možností je uvalení speciální daně na výnosy fotovoltaických elektráren. Tohle řešení má ale několik praktických i politických háčků. Předně na co by taková daň měla být uvalena – na zisky nebo na hrubé výnosy? Pokud na zisky, pak se zcela míjí účinkem, neboť šikovní investoři a jejich daňoví poradci by tuto daň dokázali buď zcela nebo z větší části eliminovat. Jedinou možností by bylo zdanit hrubé výnosy z fotovoltaických elektráren. Dobrá, jak by ale taková daň měla být vysoká – 50 % hrubých výnosů nebo 60 % nebo 30 %? Jestliže náklady povinného výkupu z fotovoltaických elektráren budou stát v příštích dvaceti letech cca půl bilionu korun, pak jejich snížení třeba na polovinu je sice chvályhodné, ale i zbývajících 250 miliard pořád představuje obrovskou sumu. Navíc opět platí to samé jako pro zrušení daňových výjimek – pro budoucí výkupní ceny by to znamenalo jejich zvýšení a tím přenesení nákladů daňových změn na daňové poplatníky! Výhodou by bylo, že daně by bylo možné uvalit i na stávající elektrárny, kde jsou již výkupní ceny určeny. Nicméně je tu velký problém politický. Toto řešení by mohlo fungovat za předpokladu, že stávající majitelé fotovoltaických elektráren jsou těmi, kdo je postavili. Ti by nakonec mohli vydržet i snížení výnosů o polovinu, byť by se jim to nelíbilo. Jenže velká část solárních elektráren je v rukou těch, kteří je koupili od developerů za mnohem vyšší než pořizovací ceny. Uvalení daně z hrubých výnosů by proto pro mnoho z nich bylo buď likvidační, nebo by znamenalo obrovské finanční ztráty. Těžko si představit, že nejvlivnější Češi a firmy na našem území (které do fotovoltaiky investovali) umožní, aby se toto řešení realizovalo.
A když už jsem u těch pohádek, do třetice všeho snového: Existuje návrh, který chce problém řešit prostřednictvím daně z nemovitostí. Tak za prvé – podle rozpočtového určení daní je taková daň příjmem obcí. Za druhé – z konstrukcí fotovoltaických elektráren se nemovitostní daň neplatí. Jedinou krkolomnou možností by bylo zdanit pozemky, na kterých fotovoltaické elektrárny stojí. Tuto speciální daň pak učinit příjmem státního rozpočtu – a z ní alespoň částečně krýt náklady výkupu. Kromě toho, že by se jednalo jen o dílčí řešení, je velkou nevýhodou daně z pozemků i to, že by nijak nezasáhla střešní instalace. Je třeba totiž skoncovat s mýtem, že střešní instalace nevadí a problém představují jen ty na poli. Co se týká elektrizační soustavy, škodí obě skupiny instalací stejně. A z hlediska výkupních cen škodí ještě více, neboť výkupní cena je střešních instalací vyšší.
Absurdním nápadem je rozložení plateb do více let. Jde o naprosté nepochopení tématu. Rozložení plateb by fungovalo pouze kdyby šlo o problém, jehož náklady jsou soustředěny do jednoho nebo dvou let (jako třeba očištění bilancí bank na přelomu století). Fotovoltaika je ale něco úplně jiného. Platby za výkup jí produkované elektřiny porostou následujících dvacet let, i kdyby se ode dneška nenainstaloval ani jeden panel. A to ze zákona, neboť výkupní ceny se každoročně zvyšují o výši indexu cen průmyslových výrobců, nejméně však o dvě procenta a nejvíce o čtyři. To znamená, že s každým odsunutím platby se kámen, který valíme před sebou, stává těžším a těžším. Fakticky k tomu dochází již dnes. Pro rok 2010 byl stanoven poplatek na výkup elektřiny z obnovitelných zdrojů na cca 166 Kč/MW, což ovšem vycházelo z propočtu, že náklady na výkup elektřiny z fotovoltaických elektráren budou činit cca 2,5 miliardy. Jenže skutečnost bude nejspíš až třikrát vyšší a rozdíl (pět miliard) bude třeba financovat z poplatků na další rok a tak pořád dál… Problém fotovoltaických elektráren nebude kulminovat za rok nebo za dva, nýbrž za dvacet let. A to odhlížíme od toho, že každé posunutí v čase znamená také náklady ve formě úroků…
Ztraceno v poplatku
Zajímavější (byť zatím nikoli navrhovaná) možnost je zrušení Zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ukončení povinného výkupu by mělo mnohé vedlejší výhody. Všechna výše zmiňovaná „řešení“ se vztahují pouze na přímé náklady výkupu, aniž by se dotýkala nákladů, které fotovoltaické elektrárny vyvolají v elektrizační soustavě (dodatečné podpůrné služby, dodatečné investice a dodatečné náklady na regulační energii). Toto řešení má dvě zásadní úskalí. Zaprvé by vyvolalo reakci ze strany Evropské komise, která by zcela jistě ve svatém tažení k zeleným zítřkům neváhala použít v tomto případě tvrdé sankce (zejména pokut ve výši procent HDP), a zároveň by vyvolalo vlnu pravděpodobně úspěšných žalob za zmaření investic. Náklady arbitráží lze kvalifikovaně odhadnout na cca půl bilionu korun – tedy zhruba stejnou sumu, jakou představují budoucí povinné výkupy. Rozdíly by byly dva – arbitráže bychom museli platit hned a jejich reálná hodnota by proto byla vyšší než výkupy rozložené v čase. Pro naopak hovoří fakt, že arbitráže by ukončily nepřímé náklady spojené s fotovoltaikou, což by ušetřilo cca 100 miliard korun. Těžko říci, co je lepší.
Variantou, jak dosáhnout téhož bez rizika arbitráží, je zrušení poplatku na podporu obnovitelných zdrojů, který platí spotřebitelé. Všechny náklady na výkup by měly být distribučním firmám a přenosové soustavě vypláceny buď z rozpočtu, nebo emisí (zelených) dluhopisů. Ty by pak mohly mít splatnost třeba 30 nebo i 50 let. Nabídly by tedy i tolik vzývané „rozložení plateb“, a to za cenu co možná nejnižší – náklady vypůjčování státu jsou nižší než náklady vypůjčování jakéhokoliv subjektu. Výhody takového řešení jsou dvojího druhu: Zaprvé se zreální cena elektřiny a z ní vycházející rozhodnutí jak domácností, tak firem o její spotřebě, a za druhé bude zcela jasné, kolik podpora obnovitelných zdrojů stojí. Prozatím je schována do poplatku, který platí všichni spotřebitelé a to ještě značně nerovně – ti velcí platí relativně mnohem více, než ti malí, neboť poplatek je konstantní vzhledem k jednotce spotřeby pro všechny. Co by zůstalo bohužel neřešeno, jsou již zmiňované nepřímé náklady. V jejich případě je nejlepším řešením jejich internalizace – tedy přenesení na ty, kdo je vytvářejí. Ostatně podobné zdůvodnění stojí i za ekologickými daněmi nebo obchodováním s emisními povolenkami. Proč by tedy neměly nést i obnovitelné zdroje plně náklady, které vytváří jejich existence v soustavě? Metod je mnoho – je možné po provozovatelích obnovitelných zdrojů požadovat povinnost dodržovat diagram dodávek a v případě odchylek jim účtovat náklady na odchylku. V takovém režimu ostatně fungují všechny ostatní zdroje v soustavě. Nebo je možné uvalit na tyto zdroje povinnost strpět dispečerské řízení ze strany distributora či přenosové soustavy atd.
V každém případě platí, že všechna řešení jsou velmi nákladná. Jenom je zapotřebí to přiznat a snažit se najít to nejméně špatné a realistické. Všechno ostatní je jen ztráta času.
