V debatě o zavedení Hospodářské a měnové unie (EMU)s jednotnou měnou v zemích EU ve 2. polovině 90. let považovali mnozí ekonomové tentoprojekt za udržitelný jen v podmínkách fiskální a politické unie. Fiskálníunie neznamená jen koordinaci dosud autonomních národních fiskálních politik,nýbrž postupné zavedení jednotných rozpočtových pravidel. Obdobně jako EMUznamenala nahrazení národních měn eurem, Evropská fiskální unie (EFU) byznamenala nahrazení národních rozpočtových politik, a to jak příjmových, tak výdajových,jednotnou evropskou rozpočtovou politikou. Rozpočtová politika na rozdíl odměnové politiky členských zemí eurozóny doposud zůstává doménou demokratickéhopolitického rozhodování na národní úrovni. V Evropské unii svrchovanýchstátů nelze zavést jednotná rozpočtová pravidla neobejde bez řízené koordinace národníchhospodářských politik. To nelze uskutečnit bez postoupení některých výsadníchpravomocí svrchovaného státu. Patří mezi ně daňový monopol, což znamená jak zaváděnídaní, tak změny jejich výše. Stejně k nim patří i stanovení výšerozpočtových výdajů včetně systémů sociálních podpor a zabezpečení. Obdobnějako se země EMU zřekly svých měnových pravomocí ve prospěch Evropské centrálníbanky, budou se členské země budoucí EFU muset zříci svých fiskálních pravomocí.Nyní stojí eurozóna na prahu další etapy prohlubování integrace. Klíčemk jeho překročení je povolení vydávání eurobondů (euroobligací) členskýmzemím EMU.
Po vydávání eurobondů volají ministři financí těch zemí eurozóny, kterése potýkají s největší rozpočtovou nerovnováhou. Po Řecku, Španělsku, Portugalsku zazněl tentopožadavek snad nejsilněji z úst italského ministra financí GiuliaTremontiho. Splácení veřejného dluhu se stává v těchto zemích stále většímproblémem. Vzhledem ke ztrátě důvěry a rostoucí hrozbě státního bankrotu těchtozemí jsou věřitelé ochotni poskytovat jim další finanční prostředky jen zavyšší úrokovou sazbu. To prodražuje splácení jejich dluhů, odčerpává financez ekonomiky a podvazuje ekonomický růst. Pokud by předlužené země mohlyzískávat finance na splácení svých dluhůvydáváním a prodejem eurobondů, je jisté, že by si půjčovaly levněji.Kredibilita EMU s Německem, Rakouskem, Nizozemím, Belgií, Lucemburskem,Finskem, Estonskem, Slovinskem a Slovenskem je vyšší než důvěryhodnostvyjmenovaných zemí na jihu eurozóny.
Co by to znamenalo? Na jedné straně by země EMU s největšímirozpočtovými problémy pravděpodobně levněji obnovily svou fiskální rovnováhu,na druhé straně, by na jejich dluhy doplácely ekonomiky se zdravějšímiveřejnými financemi. Je vysoce pravděpodobné, že po uvedení eurobondů na finančnítrh by si německá nebo rakouská vláda musela půjčovat na krytí svého dluhu zavyšší úrok. Eurobondy by jistě byly spojeny s vyšším úvěrovým rizikem neždosud vydávané obligace německé nebo rakouské vlády. Pro německé či rakouskédaňové poplatníky by to znamenalo větší daňovou zátěž. Prostřednictvímeurobondů by na ně byla přenesena část daňového břemena italských, řeckých adalších daňových poplatníků ze zemí s neodpovědnými a rozhazovačnýmipolitiky, které si svobodně zvolili.
Nelze očekávat, že by němečtí, rakouští, nizozemští, slovenští a jinídaňoví poplatníci ze zemí s lepší fiskální disciplínou dlouhodobědobrovolně přispívali na nehospodárnost v Řecku, Itálii a jinde v EMU. Prostřednictvímsvých politiků by chtěli prosadit jednotná rozpočtová pravidla vedoucík fiskální disciplíně – EFU. Rozpočet je doménou politického rozhodování,které je suverénní kompetencí státu. Bez jejího postoupení do Bruselu, tedy bezukročení k Evropské politické unii (EPU), je zavedení jednotných fiskálních pravidel nemožné. Národní hospodářskápolitika by se jako kostka cukru rozpustila v evropském hospodářskémmechanismu EPU.
Jiří Schwarz,
Liberální institut, člen NERV
