Šéf Evropské centrální bankyJean-Claude Trichet označil eurozónu za epicentrum globální dluhové krize.Současnou ekonomickou situaci ve světě považuje za méně stabilní, než bylav době krachu americké investiční banky Lehman Brothers v roce 2008.Od té doby uběhly více než 3 roky a hypoteční krize ve Spojených státech, ježvyvolala hospodářský pokles nejvyspělejších světových ekonomik pyšnících sečlenstvím v OECD. Pro následující období se vžil název globální hospodářská krize,v jejímž důsledku došlo k narušení rozpočtové rovnováhy předevšímv těch zemích, v nichž mandatorní výdaje představují podstatnou část celkovýchrozpočtových výdajů. Rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh ohrožujesamotnou podstatu evropského státu blahobytu, jenž je převládajícím modelemsociálně hospodářského uspořádání členských zemí eurozóny. Společná evropskáměna není příčinou dluhové krize eurozóny, nicméně má vliv na její komplikovanýprůběh a hloubku.
Už John Maynard Keynes zdůrazňoval,jak důležité a výhodné je pro každý samostatný stát v některých obdobích,zvláště v období krize, devalvovat vlastní měnu, a spíše udržet nezměněnédomácí ceny než zachovat hodnotu měny (fixní měnový kurz) a nechat klesnout domácíceny. Keynes preferoval pohyblivý měnový kurz před fixním. V režimupohyblivého měnového kurzu nemusí klesnout nominální ceny, ba ani mzdy, abydošlo k nastolení rovnováhy a obnovení konkurenceschopnosti. Kdybyv Řecku mohla znehodnocovat domácí měna díky oslabení jejího měnového kurzu,nemusely by se snižovat mzdy, nerostla by nezaměstnanost a nedocházelo by kestávkám a sociálním nepokojům.
Druhý prezident Italské republikyLuigi Einaudi psal už v roce 1944 o nezbytnosti společné měny pro přeměnuEvropy národních států ve federaci. Předpokládal, že vznik evropské federace jenezbytnou podmínkou pro odstranění hrozby opakování dalších válečných konfliktůna starém kontinentu. Upozorňoval, že tohoto cíle nelze dosáhnout bez společnéfiskální politiky. Jejím jádrem měly být evropské daně, které by přímo odobčanů evropské federace vybírala evropská federální vláda. O tradičně vybíranédaně by se vlády evropských federativních zemí dělily s evropskou federací. Jepravděpodobné, že tato vize ze 40. let minulého století se naplní. Potvrzuje se,že stěží lze zachovat společnou měnu a eurozónu v její nynější podobě bezkoordinace fiskálních politik založené minimálně na společných rozpočtovýchpravidlech. Obyvatelé členských zemí eurozóny tím přijdou o další část svésuverenity a jejich političtí představitelé o část svých tradičních kompetencí,které budou přesunuty bruselské byrokracii. Skutečnost, jež byla ještě nedávnopouhým předmětem akademických úvah, se stala reálnou hrozbou.
Otázkou zůstává, co učinípolitici k záchraně společné evropské měny. Budou se řídit evangelickýmihodnotami, kladoucími důraz na decentralizaci spojenou s odpovědným chováním, nastřídmost spojenou s výdajovou zdrženlivostí a na dodržování daných pravidel,tedy stále platného Paktu růstu a stability? V tomto případě by nebylozapotřebí vykupovat státní obligace Řecka a jiných předlužených zemí eurozóny Evropskoucentrální bankou, nebylo by třeba zavádět euroobligace a usilovat o záchranueurozóny ve stávající podobě za každou cenu. Nebo si evropští politici aevropští centrální bankéři přisvojí část katolické tradice, tedy silnoucentralizaci, řízenou solidaritu a toleranci k porušení pravidel ve jménučinění dobra? Zdá se, že již vydali na cestu, která by měla být korunovánazachováním eurozóny v dnešní podobě. Toto rozhodnutí nemusí býtv souladu s obnovením důvěry na trzích, která je východiskemz krizové situace. Peníze jsou penězi, tedy prostředkem směny zboží zazboží, platidlem a uchovatelem hodnoty pouze proto, že lidé věří, že tytofunkce budou správně plnit. Totéž platí pro společnou evropskou měnu.Přestanou-li jí obyvatelé eurozóny důvěřovat, přestane euro plnit své funkce alidé jej spontánně začnou nahrazovat jinými penězi. První náznaky se začínajíobjevovat. Proto mějme na paměti, že nepřiměřené úsilí o konání dobra se můžepřeměnit v jeho negaci a vést k protikladným cílům!
Jiří Schwarz
Liberální institut a člen NERV
v
