Petr Nečas, předseda vlády ČR: Dobrý den dámy a pánové. Já jsem rád, že tady můžu společně s členy Národní ekonomické rady vlády, panem Danielem Mnichem a panem Jiřím Schwarzem seznámit veřejnost s některými návrhy v oblasti financování veřejných vysokých škol. Je to výsledek opakovaných diskuzí, jak pracovní skupiny, tak Národní ekonomické rady vlády jako celku. Já chci zdůraznit, že to nepředstavuje žádný výsledný celkový koncept reformy vysokých škol, nicméně dospěli jsme k několika podle mého názoru podnětným návrhům, které mají hodnotu v tom, že mají skutečně potenciální pozitivní finanční dopady. Dopady na kvalitu vysokých škol a především, že drtivá většina těchto opatření je realizovatelná například prostřednictvím exekutivních kroků. Čili nevyžadují nějaké dalekosáhlé legislativní změny a já bych chtěl všem členům NERVu i pracovní skupině a především Danielu Mnichovi poděkovat za přípravu těchto podkladů a tohoto dokumentu. Já jsem již řekl, že Národní ekonomická rada vlády se nezabývala problematikou financování vysokých škol poprvé. Tady skutečně je evidentní a NERV to potvrdil, že naše vysoké školství potřebuje změny, potřebuje reformy. Je škoda, že tyto reformy neproběhly již dříve, dejme tomu před deseti lety, kdy právě nastal takový ten kvantitativní skok, kdy se prudce otevřel počet nových míst na vysokých školách, aniž se myslelo, že vedle kvantity potřebujeme splňovat i kvalitativní kritéria. My potřebujeme tyto změny mimo jiné i proto, aby další propad kvality vysokoškolského vzdělání nevedl k tomu, že se vysoké školy změní pouze v jakési továrny na vysokoškolské diplomy. To by byla velká škoda a velký omyl. Veřejné vysoké školy totiž byly v té poslední dekádě motivovány k tomu, tím systémem financování, aby nabrali a udrželi co nejvíce studentů, bez ohledu na kvalitu. Já jsem přesvědčen, že návrhy NERVu mohou v tomto prospět k řešení některých problémů a především za situace, kdy skutečně se ukazuje, že z časových, legislativních a technických důvodů se v tomto volebním období již nestačí zavést systém odloženého školného. Čili jaké jsou ty vybrané návrhy, které jsme diskutovali na jednání Národní ekonomické rady vlády. Za prvé, stát by měl financovat vysokým školám pouze tzv. standardní dobu studia. To znamená, když to řeknu zjednodušeně, tři roky na běžném bakalářském studiu a další dva roky na navazujícím magisterském stupni. Dnes stát totiž platí až o jeden rok více na bakalářském stupni a další rok na magisterském stupni, což umožňuje vlastně pětileté studium studovat placeně za sedm let a ani školy ani studenti nejsou motivováni v tom něco dělat. Například končit v té řádné délce i jaksi jako standardní způsob studia. Některé zajímavé analýzy vnímá i pan docent Schwarz, protože si je dělali na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické. Navíc vedle tohoto financování pouze standardní doby studia by to znamenalo, že pokud už student absolvoval nějakou vysokou školu, tak to další studium by si již musel platit školné. To znamená, nebylo by to tak, že studuje dvě nebo tři vysoké školy paralelně nebo po sobě a obě dvě studuje v podstatě bezplatně. Měl by mít zaplacenu pouze jednu a pouze tu standardní délku studia. Pokud by ten student měl zájem studovat další školu, tak tam by již musel platit sám a platit tedy školné. Za druhé musíme zvýšit. Podíl studentů, kteří absolvují bakalářské studium, protože máme příliš vysoký podíl magisterského studia i z hlediska srovnání v rámci OECD nebo Evropské unie a ten podíl studentů na magisterském stupni by se měl snížit mimo jiné i proto, že ne všichni absolventi bakalářského studia mají na to, teď nemyslím finančně, teď myslím svým založením a svými kvalitami, absolvovat i studium magisterské. To magisterské studium má být otevřeno a financování skutečně jen těm, kdo na to mají schopnosti a má se studovat toto magisterské studium pouze tam, kde skutečně mohou zajistit kvalitní studium. Ten bakalářský stupeň má potom být plnohodnotným studiem použitelným v praxi. A za třetí, musíme mnohem více než dosud zohledňovat při financování vysokých škol kvalitu vzdělávacích programů. Zatím však máme o té kvalitě nedokonalé informace a má to být cesta ke skutečné diverzifikaci vysokých škol na jednotlivé kategorie, kde dokonce ten normativ studenta bude rozdílný. Bude rozdílný u vědecko-výzkumných univerzit, těch plnohodnotných jako té nejšpičkovější kategorie a u těch běžných vysokých škol, třeba i neuniverzitního typu. Za čtvrté, Ministerstvo školství a mládeže by mělo vládě předložit každý rok analýzu efektivnosti financování veřejných vysokých škol. Právě přesně popsat, jak dlouho trvá průměrná délka studia, kolik to peněz stojí, kolik studentů, kteří nastoupí například do daného oboru v daném ročníku, to studium skutečně dokončí a podobně. Školy by také neměly dostávat prostředky za studenta, ale za jeho získané kredity. Tím se vyhneme tomu, že jsou dneska financovány tzv. mrtvé duše. Měla by se také zpřísnit povinnost placení a vybírání poplatků za překračování standardní doby studia. Dnes to hodně závisí na benevolenci škol a řada škol je v tomto velmi benevolentní. To znamená, přestože dojde k překročení té řádné délky studia včetně té rezervní jednoroční lhůty, tak školy jsou v tomto velmi benevolentní, poplatky odpouštějí, čímž mimochodem zbytečně přicházejí i o příjmy. V diskuzi na jednání Národní ekonomické rady vlády vyplynuly také další návrhy, o kterých je podle našeho názoru velice užitečné diskutovat a pokoušet se je uplatnit v praxi. Například, aby se zveřejňovaly matriky studentů online, minimálně dvakrát ročně, neboť dnes školy získávají prostředky za celý rok studia, i u těch studentů, kteří skončili třeba po půl roce. Zkrátka dostanou ten normativ, ten student tam začne studovat, on pak přeruší nebo ukončí studium, ale škola ty peníze na něj dostane. To znamená, my buďto několikrát za rok zveřejňovány tyto matriky, třeba na veřejném webu, nebo já si dokonce dovedu představit opravdu online matriku, ve které bud jasné, že když student skončí, tak prostě musí skončit i financování na něj. Také by se mělo velmi zvážit to, že by měly být zavedeny rozdílné úhrady za studenta prezenčního a dálkového studia, protože na to zatím jde stejný objem finančních prostředků. Přitom je zřejmé, že výchova nebo vzdělávání tzv. dálkařů je podstatně levnější, než u prezenčního studia. A jenom jako námět, v současné době je stále placeno veřejné středoškolské studium, které je velmi často pouze formální, nicméně přesným propočtem jsme zjistili, že je to půl miliardy v rozpočtu ministerstva školství. Tolik tedy návrhy, které jsem tady otevřel. Větší podrobnosti řekne pan Daniel Munich a potom samozřejmě i pan Jiří Schwarz. Já bych ale řekl, že i ve vazbě na to, co včera řešila vláda v oblasti financování rezortu ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, tak pouhý přechod na řádnou délku studia doplněný například tím, že opravdu nebude hrazeno večerní středoškolské studium, tak jenom tyto úpravy dělají 1,5 miliardy ročně.
Daniel Munich, člen Národní ekonomické rady vlády ČR: Děkuji, pane premiére. Ty podrobnosti, které pan premiér slíbil, já bych je nechal na ty Vaše dotazy. Těch podrobností je obrovská spousta a vy si můžete vybrat. Zároveň je materiál podrobnější, který máte jistě k dispozici, takže já se zaměřím na věci, které ještě nepadly. To je problém České republiky s masifikací. Je to ošklivé slovo, ale perfektně vyjadřující to, co se tady stalo během posledních let. Prudké otevření vysokoškolského systému pro zájemce, ale zároveň to byl proces, který nebyl dostatečně usměrňován ministerstvem a došlo k tomu, v podstatě bratrovražednému boji vysokých škol o studenty s tím, že všichni se snaží získat všechny studenty bez ohledu na jejich kvalitu a dispozice a udržet si je co nejdéle. To vedlo k tomu, že Česká republika dneska vykazuje jednu z nejdelších dob, jak dlouho trvá ukončené vysokoškolské studium. Ten celý řetězec studia v celé OECD, já jsem našel jenom čtyři země – Itálie, Portugalsko, Estonsko. A jediná země, která má řekněme kvalitní vzdělávací systém je Dánsko, které je podobné jako Česká republika. Takže tento problém je teď obtížné řešit, protože jsme nafoukli balón špatně a teď ho budeme tlačit zpátky. Víme všichni, co to způsobilo. Školy byly nuceny snižovat laťku náročnosti, všichni si na to stěžují, ale nic se zásadně do dneška nezměnilo. A zároveň řada škol vykazuje velice vysokou míru odladivosti, propadovosti. Prostě nabírá studenty, aby měli peníze, ale potom nakonec zjistí, že nemohou splnit ty jejich požadavky, nároky a studenti končí neúspěšně. Takže to byla první poznámka ujasňující a druhá se týká kvality. Tady je obrázek velice zjednodušený, který říká, jaký podíl prostředků se dnes na studenty veřejně dává a kolik se dává podle kvality. Ten dvacetiprocentní trojhránek tam je ještě potřeba redukovat, protože řada ukazatelů kvality je přinejmenším diskutabilní. Například počet docentů a profesorů na dané škole. Víme, jak rozdílné mají školy kritéria pro uznávání docentů a profesorů, takže míru kvality bych tam nezařadil tedy. To je všeobecně problém České republiky měření kvality. On ten systém je špatně řiditelný z úrovně státu-ministerstva, když nemá dostatečné informace o kvalitě a nedá se ta věc vyřešit ze dne na den. Takže jedna z věcí, kterou doporučujeme, aby vláda zvážila možnost malých, ale špičkových „graduate schools“ to znamená nejlepších pracovištích řekněme ve dvaceti oborech, Ono je to mimochodem ve vládním prohlášení, protože ta věc se dá udělat relativně rychle. Zajistit dostatek kvalitativních indikátorů je samozřejmě věc mnohem složitější. Potom tam mám ještě dvě poznámky a to už jsou v podstatě takové shrnující. Z toho výkladu pana premiéra bylo jasné, že ty úpravy směřují k posílení racionalizace chování jak studentů, tak vysokých škol, k vyšší efektivnosti, k vyššímu úsilí studijnímu, k většímu soustředění školy na to, jak strukturují své programy, aby se daly včas dostudovat a aby si v tom bratrovražedném boji neničila jedna škola druhou, protože ten rozpočet je vždy omezený. Oni bojují o omezený objem peněz. A tu poslední věc s těmi ,,graduate schools“, já to mám tady v poznámkách. Já už jsem se o nich vlastně zmínil. Ta představa naše je taková, že samozřejmě někdo musí opět vytipovat, která pracoviště to jsou. Nejlepší by bylo najít si nezávislé špičkové odborníky z některých univerzit na světě a nechat jim ty naše zájemce o tento statut specielní zhodnotit, jestli skutečně jsou tak kvalitní a mají šanci. Ale potom jim zároveň dát výrazně víc prostředků, protože já teď uvedu srovnání. Když vezmete program učený v českém jazyku na nějaké neznámé regionální univerzitě, tak studenti jsou financování téměř stejným objemem prostředků ze státního rozpočtu, jako program který je špičkový na mezinárodní úrovni, který se učí plně v angličtině, kde je polovička zahraničních špičkových profesorů a v takovém systému těžko hledat motiv pro to být excelentní. Máme ostrůvky excelence a chtělo by to víc. Tím bych skončil.
Jiří Schwarz, člen Národní ekonomické rady vlády ČR: Děkuji. Já jsem měl tu čest být sedm let děkanem hospodářské fakulty a za těch sedm let jsem si mohl všimnout některých tendencí, které se ve studiu projevily. Takovou velmi zajímavou tendencí bylo natahování studia ze strany studentů. A to jak bakalářského, tak navazujícího magisterského. To znamená, že ti studenti si skutečně to studium chtějí užít. Chtějí si maximálně užít dotované studium a dotované studium v bakalářském programu tedy trvá osm semestrů a nám na té národohospodářské fakultě v tom osmém semestru končilo celých 25 % studentů. To je stejný počet jako v šestém semestru, což je řádná délka studia. To si myslím, že je zajímavé. Když to posunu dál a podívám se na navazující magisterské studium, tak tam je dotovaných šest semestrů a nám v tom šestém semestru končí celých 30 % studentů. Dokonce více, než po čtvrtém semestru, to znamená v rámci dotované délky studia. Co ti studenti dělají. Byli bychom bláhový a možná až nadutí, kdybychom si mysleli, že oni studují. Ne, ti studenti pracují. Oni většinou pracují. Máme se na ně zlobit, že pracují? Ne určitě ne, protože ekonomie a právo jsou takové disciplíny, kde s praxe oceňuje. Ale musíme si uvědomit, že při současném rozpočtovém napětí my podporujeme lidi studenty, kteří si zároveň vydělávají. Což se mi zdá tedy velmi paradoxní, když hovoříme o prioritách rozpočtových a o oblastech, které jsou ze sociálního a jiného společenského hlediska velmi citlivé. Samozřejmě, že totéž se týká i studia více vysokých škol. Myslím si, že to je doslova titulománie, snaha kumulovat tituly, která spíše svědčí o nízké úrovni těch škol, které jsou tedy kumulativně studovány. Protože přece nám jde o hloubkovou znalost, o způsob zvládnutí myšlení a k tomu pak už si doplňuji z jiných oborů, což mohu řešit samozřejmě mimořádným studiem a ne duplicitním či triplicitním studiem, jak velmi často u nás dochází. Normativ na studenta, který tady byl zmíněn. To je snad úplně nejcitlivější záležitost. S normativem mezi jednotlivými obory, počínaje medicínou, stomatologií, právy, ekonomií, technikou, prostě nejde nic udělat, protože zájmové skupiny, korporativismus ve školství je prostě tak zakořeněn, že snaha byť jenom o kousíček pohnout nějakým normativem by vzbudila obrovské tlaky, které nelze ustát. To znamená, jediné řešení je zásadní řešení, které tady bylo zmíněno, a to je skutečně, nalijte si čistého vína a přiznání, že máme něco jako jsou výzkumné univerzity, excelentní univerzity, které se věnují vědě a které budou mít i jiné normativy než ty univerzity jiné. Masifikace, to je časovaná bomba. Představte si, že v průběhu posledních asi deseti let vzniklo 46 nových soukromých škol. Představte si, že akreditační komise hlavní kritérium pro udělování akreditací a pro re-akreditace je aritmetické sčítání doktorandů, docentů a profesorů, kteří tam učí. Tímto tempem, jako vznikaly ty nové školy a navyšoval se jejich počet, tak samozřejmě že jsme nevychovávali ani doktorandy, neprodukovali jsme ani docenty a neprodukovali jsme ani profesory. To znamená, půjde-li o aplikaci nařízení, že profesor a docent má mít nějaký jasný domicil, tedy jednu vysokou školu, k níž se počítá a chceme se tím zbavit tzv. létajících profesorů, tak pak je řešení nasnadě. Mnoho z vysokých škol bude mít velký problém s akreditací a re-akreditací, přičemž akreditační komise je součástí problému našeho vysokého školství. Určitě není jeho řešením, jak se dlouhodobě ukazuje. Ještě jeden námět. Německy mluvící země – Rakousko, Německo, Švýcarsko mají společná pravidla pro akreditaci, protože se ví, že v těchto procesech hrají velkou roli vztahy, vzájemné vazby, kontakty. To znamená, že se dbá na to, aby ty německé akreditace neposuzovali Němci, ale posuzovali je Rakušané a rakouské zase třeba Švýcaři. Takže myslím si, že Česká republika je moc malá na to, aby byla schopna vytvořit hodnověrný a důvěryhodný systém akreditací. My se musíme prostě k někomu připojit. Možná že k těmto zemím, možná že k anglicky mluvícím zemím, ale do širšího kontextu a pak si myslím, že tento akreditační proces bude očištěn od různých pochyb, dohadů a podivných konsekvencí.
Část textu. Celý text včetně zvukové přílohy dostupný zde: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/tiskove-konference/tiskova-konference-premiera-a-zastupcu-nerv-k-navrhum-na-zmeny-ve-financovani-verejnych-vysokych-skol–22–brezna-2012-93918/.
