Náš zákonodárce nedávno schválil vládní návrh zbrusu nového zákona o zaměstnanosti (zákon č. 435/2004 Sb.), zároveň byla přijata i další novela zákoníku práce (zákon č. 436/2004 Sb.). Oba předpisy podle nabubřelého holedbání vládních byrokratů mají vést ke „snížení nezaměstnanosti“ – ctěný pan ministr Škromach se dokonce nechal slyšet, že tyto zákony přispějí k posílení „flexibility“ pracovního práva.
Škromachova slova o „posílení“ flexibility na trhu práce jsou obzvlášť úsměvná, neboť ve skutečnosti se pravý opak stal pravdou. Tak především, citovaná novela s účinností od 1. října 2004 vypouští ze zákoníku práce ust. § 38 odst. 4, které doposud umožňovalo, aby zaměstnavatel uzavřel se svým zaměstnancem písemnou dohodu o dočasném přidělení zaměstnance k výkonu práce v jiné firmě. Zaměstnavatelé prostřednictvím tohoto ustanovení mohli kupř. pružně reagovat na situaci, kdy momentálně neměli pro daného zaměstnance uplatnění ve své firmě, ale očekávali např. budoucí vzrůst poptávky po svých produktech, a proto pro ně bylo výhodnější zaměstnance prozatímně „zapůjčit“ jiné firmě, než jej propustit. Na druhou stranu firmy, které krátkodobě potřebovaly zvýšit počet zaměstnanců, si mohly takto „zapůjčit“ zaměstnance z jiných firem. Tento právní institut tedy napomáhal k efektivnímu využití vzácných zdrojů.
Nově byly do zákoníku práce naopak vloženy ust. § 38a – 38b, která podrobují regulaci tzv. „agenturní zaměstnávání“. Při bližším průzkumu vychází najevo, že zákonodárce v podstatě udělil tzv. „agenturám práce“ monopolní výsadu na dočasné přidělování zaměstnanců k jiným zaměstnavatelům. Znamená to, že dohody s vlastními zaměstnanci o dočasném přidělení k jinému zaměstnavateli, které dříve mohl uzavírat jakýkoliv zaměstnavatel, nyní může uzavírat jen ten, kdo získal zvláštní povolení od vládních byrokratů „zprostředkovávat zaměstnání“. Výsledkem je stav, kdy drtivě většině zaměstnavatelů bude zapovězeno uzavírat tyto oboustranně výhodné smlouvy s vlastními zaměstnanci. Větší porušení smluvní volnosti si lze stěží představit.
K dalšímu potlačení institutu dočasného přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli, a tedy i flexibility trhu práce, vede i nové ust. § 38b odst. 5 zákoníku práce, podle něhož pracovní a mzdové podmínky „zapůjčeného“ zaměstnance nesmí být horší, než jaké jsou podmínky srovnatelného zaměstnance ve firmě, do které byl zapůjčen. Účelem této direktivy je očividně uměle zvýšit náklady spojené se „zapůjčováním“ zaměstnanců tak, aby se odstranila valná část konkurenčních výhod, které tento institut zainteresovaným firmám doposud přinášel. Pokud totiž firma bude muset vyplácet „zapůjčenému“ zaměstnanci stejnou mzdu jako svým kmenovým zaměstnancům, ztratí tím pochopitelně do značné míry motivaci k tomu, aby o takovouto formu spolupráce s „agenturami práce“ měla zájem.
Protekcionistický záměr, jež vláda těmito legislativními změnami sledovala, nijak nezakrývá ani důvodová zpráva k této novele zákoníku práce:
“Společná odpovědnost agentury práce a uživatele za to, že pracovní a mzdové podmínky dočasně přiděleného zaměstnance nebudou horší než pracovní a mzdové podmínky srovnatelného zaměstnance uživatele, je nejen v zájmu ochrany dočasně přidělených zaměstnanců, ale i v zájmu ochrany stálých zaměstnanců uživatele, aby nedocházelo k jejich nahrazování hůře placenými a nedostatečně chráněnými pracovními silami.“
Dlužno podotknout, že tato intervence stěží může být v „zájmu dočasně přiděleného zaměstnance“, když jejím důsledkem s nejvyšší pravděpodobností bude výrazné utlumení této formy zaměstnávání. Ti, kdo by mohli získat práci, kdyby nebylo toto protekcionistické opatření přijato, budou daleko spíše místo toho odkázáni na krátkodobé brigády či budou vytlačeni do „šedé zóny“, tj. budou na tom hůře, než by tomu bylo jinak. Jde tu tedy o klasický příklad regulace, kterou vláda činí ve prospěch drahé pracovní síly odborově organizovaných zaměstnanců na úkor levnější pracovní síly ostatních zaměstnanců. Na doklad tohoto tvrzení si dovolím ocitovat ještě některé výroky, jež zazněly v průběhu projednávání tohoto návrhu zákona v Poslanecké sněmovně.
“V současném právním systému vlastně agenturní zaměstnávání prakticky ošetřeno není… (…) Naším záměrem je tuto situaci legalizovat nebo dostat do zákona a upravit zákonem. A to hlavně z toho důvodu, aby zprostředkování pro ty, kteří jsou zprostředkováváni, bylo určitým způsobem výhodné, nebo aby bylo přinejmenším srovnatelné, aby tento způsob práce nevytlačoval ze zaměstnaneckého poměru vlastně klasickým způsobem zaměstnané zaměstnance. Proto také jedno z opatření, které tady navrženo je, aby podmínky zaměstnání byly jak agenturou, tak u kmenových zaměstnanců srovnatelné a aby vycházely z podmínek, které stanoví předpisy včetně kolektivní smlouvy u zaměstnavatele, kam zaměstnanec přes agenturu nastupuje.“
Poslanec za KSČM RSDr. Antonín Zralý:
“Agenturní zaměstnávání chápu jako průlom do dlouholeté praxe českého trhu práce, který významným způsobem změní mechanismy a podmínky utváření ceny práce. Obdobně jako vláda i já mám obavy z nahrazování kmenových zaměstnanců hůře placenými a nedostatečně chráněnými pracovními silami, které může mít důsledky přímo opačné než deklarované zvyšování zaměstnanosti.“
Zkrátka a dobře, posilování flexibility trhu práce se opět nekoná. Hlavním zájmem vlády je totiž zcela evidentně uchovat „sociální výdobytky“ či privilegia zaměstnanců, kteří mají to štěstí, že s nimi firma neprozřetelně uzavřela pracovní poměr na dobu neurčitou – ať to stojí, co to stojí.
