Každý rok jsme po prázdninovém klidu svědky vášnivých debat o státním rozpočtu. Pozornost, kterou tomuto tématu mádia věnují, ze státního rozpočtu činí téměř událost roku. Nelze se však ubránit dojmu, že od vlády se jedná jen o šikovný marketingový tah, jak prodat voličům obraz boje za jejich zájmy a přitom v klidu rozhazovat miliardy daňových poplatníků.
Tak ze všeho nejdříve je nutné si uvědomit, že státní rozpočet představuje pouze část rozpočtů veřejných, asi 70 procent. Handrkování se o pár miliard, když mimo rozpočet stát v tichosti přerozděluje dalších 350, tudíž přitahuje pozornost zcela zbytečně. A nejen z tohoto důvodu. Státní rozpočet sice nabývá podoby zákona, ale v praxi tato formalita nic neznamená, utrácí se zákon nezákon. Ono ostatně dodržet stanovený rozpočet prakticky ani nelze, neboť jak na straně výdajů, tak na straně příjmů se pracuje s odhadovanými veličinami. A vláda toho náležitě využívá. Forma zákona dodá na vážnosti, odhady dostatečnou pružnost…
Marketingové strategie jsou rok co rok stejné, ale proč něco měnit, když to vládě stále vychází. Celý koloběh začíná tím, že ministr financí představí návrh státního rozpočtu s ohromným deficitem, což vyvolá vlnu kritiky. Ministr bude tvrdit, že šetřit není kde, ohrozilo by to priority vlády. Ministři budou křičet, že i v této podobě je ohroženo fungování jejich úřadů. Na druhou stranu si ale titíž politici osvojí roli šetrných hospodářů a veřejně si uvědomí, že takhle by to dále nešlo. Začnou proklamovat snahu šetřit. V praxi to pak znamená, že budou chtít šetřit v kapitolách ostatních ministrů, neboť ty nikdy nejsou tak důležité jako kapitoly jejich vlastní.
Letos se předmětem sporu stalo 10 miliard. Jednání se jevila jako velmi tvrdá, ale nakonec to vyšlo. Vláda schválila rozpočet s výdaji 908 miliard a příjmy o 83 miliard nižšími. Rozpočtový deficit se tedy jako vždy na poslední chvíli podařilo o plánovanou částku snížit, přesto však asi o jedenáct miliard přesahuje úroveň, k níž se vláda ve své reformě veřejných financí zavázala. O tom se taktně mlčí. Smysl podobných závazků a stanovování výdajových stropů ve státní sféře ponecháme bez komentáře. Konec konců, lepší překročit o jedenáct než jedenadvacet.
Daleko nejzajímavější na celé věci je, jak k onomu šetření politici dospěli. Tak kupříkladu ministr Škromach přišel s „radikální“ nabídkou škrtů ve výši 4,5 miliardy. Skoro už bychom ho chtěli chválit, jenže ono se to šetří, když vám i po tomto gestu meziročně přidají více jak 51 miliard. Na druhou stranu musíme přiznat, že i ministerstvo průmyslu a obchodu si vydobylo navýšení rozpočtu o 21 procent a ministerstvo zemědělství dokonce o padesát. A prý to je stále málo, šetřit u nich není kde. Mezi slepými je jednooký králem.
Když ale téměř nikdo nešetřil, kde se úspory vzaly? Jak je v našich končinách tradicí, když nelze snížit výdaje, navýší se příjmy. Aby nedošlo k mýlce, to neznamená, že ministerstvo najednou zvýši sazby daní či zavede daně nové. Ze dne na den pouze zjistí, že vlastně vybere o 10,4 miliardy více, než původně plánovalo. A tak se vlk nažral a koza zůstala celá. Vláda se může pochlubit „razantními“ úsporami a ministři v klidu mohou utrácet urvané miliardy.
Ono ostatně nelze nic jiného čekat. Když téměř 40 procent státního rozpočtu spolknou sociální dávky a dalších čtyřicet je také mandatorních, nemůžeme doufat, že bychom se při jeho sestavování dočkali kdy nějakého překvapení. Nedělá-li vláda pro zmírnění svého bujení nic během roku, na podzim to již nezachrání.
A tak budeme zase svědky „dramatických“ podívaných, ve kterých již vlastně vůbec o nic nejde.
