Teoretický výklad z předchozího příspěvku bych rád doplnil ještě dvěma konkrétními případy z judikatury „Soudního dvoru Evropských společenství“, které ukazují, jak stát ve snaze poskytnout zvláštní ochranu těhotným ženám (na účet soukromých firem) co do konečných důsledků zhoršuje postavení této kategorie osob na trhu práce.
V soudním případě Carole Louise Webb kontra EMO Air Cargo Ltd. (1994) šlo o následující situaci: jedna zaměstnankyně malé firmy (celkově 16 zaměstnanců) zjistila, že je těhotná a odešla na mateřskou dovolenou. Ještě předtím zaučila novou zaměstnankyni, paní Webb, která ji měla nahradit. S paní Webb byla sjednána zkušební doba. Již po několika týdnech vyšlo najevo, že paní Webb nebude moci původní zaměstnankyni nahradit, neboť i ona otěhotněla. Firma ji poté dala výpověď. Případ nakonec dospěl až před Evropský soudní dvůr, který vyslovil tento právní názor:
Článek 2 (1) vyložen společně s článkem 5 (1) směrnice Rady 76/207/EEC z 9. února 1976 o realizaci zásady rovného zacházení s muži a ženami (…) zakazuje propustit zaměstnankyni, která byla přijata na neurčitou dobu proto, aby alespoň zpočátku nahradila jinou pracovnici během její nadcházející mateřské dovolené, a která nemůže své pracovní povinnosti vykonávat, protože sama krátce po nástupu do zaměstnání zjistí, že je těhotná.
Jinými slovy, firma v tomto případě nejenže musí držet pracovní místo původní zaměstnankyni, ale dokonce i té zaměstnankyni, která ji měla nahradit, ale pro své těhotenství nemohla tento účel naplnit.
Ještě zajímavější je soudní případ Tele Danmark A/S v. Handels- og Kontorfunktionćrernes Forbund i Danmark (HK). Zde šlo o to, že uchazečka o zaměstnání již v době přijímacího pohovoru věděla, že je těhotná a že do termínu porodu zbývá méně než pět měsíců (začátek listopadu 1995). Firma si naopak této skutečnosti nebyla vědoma a uzavřela s ní pracovní smlouvu na dobu určitou, konkrétně na šest měsíců (počínaje 1. červencem 1995). Dotyčná žena tedy již v době, kdy podepsala s firmou smlouvu, věděla, že svým smluvním závazkům nebude moci dostát. V srpnu pak oznámila firmě, že je těhotná. Firma jí poté z celkem pochopitelných důvodů dala výpověď. Evropský soudní dvůr však vyslovil stanovisko, že výpověď daná zaměstnankyni kvůli jejímu těhotenství je v rozporu s příslušnou evropskou směrnicí i za těchto okolností.
Je třeba dodat, že dotyčná zaměstnankyně byla zjevně motivována zejména tím, aby jí vznikl nárok na placenou mateřskou dovolenou, protože jinak by sotva podepisovala smlouvu, o které předem věděla, že ji nebude moci dodržet. Soudní rozhodnutí tohoto typu pochopitelně mají ten efekt, že firmy se budou snažit pokud možno nejen vyhnout zaměstnávání mladých žen, ale i tomu, aby se takové mladé ženy vůbec dozvěděly o tom, že se nějaké pracovní místo ve firmě uvolnilo.
