Série článků agentury Reuters o Sarkozym jako spasiteli Francie a snad i celé EU je dalším důkazem o neskutečně pokřiveném vnímání ekonomických zákonitostí. V článcích je Sarkozy vylíčen jako skutečný leader pravice, jako ten pravý muž pro cestu změny. Člověk, který změní Francii. Právník na postu ministra financí. To nám přeci musí být blízké.
Určitě tedy neuškodí připomenout některé Sarkozyho kroky, kterými jistě demonstroval svůj pravicový názor a skutečnou změnu. Nicolas Sarkozy nedávno pronesl tuto památnou větu: “Francie nebude nikdy velkou ekonomikou pokud má pouze banky, pojišťovny a služby. Potřebujeme také průmyslové skupiny.” Toto holistické vnímání ekonomiky jako národní entity je v rozporu s logickým principem individualismu jako jediného možného základu pro úspěšné podnikání, včetně průmyslu. Dalším nezapomenutelným výrokem je zcela jistě tento: “Stát nemá mít pouze právo pomoci průmyslu. Je to jeho povinnost.” Zde už jde o jasné centrální řízení ekonomiky a pokračování programu státního plánování pro Francii tolik typického. To je ta změna?
Francouzský koncern Alstom byl před vyhlášením bankrotu, když Sarkozy proti vůli Evropské komise prosadil jeho znárodnění, aby tak tento neefektivní moloch udržel při životě. Učinil tak konverzí státního dluhu na akciový kapitál. Bankrot obecně je jediným vhodným řešením pro podnik, který se ukázal být nekonkurenceschopný, neefektivní v uspokojování potřeb jednotlivců. Jakákoli konzervace výrobních zdrojů v neefektivním podniku, který teď bude zřejmě silně dotován, tak vyvolává sérii tržních distorzí. A navíc je to zcela jasný signál pro jakýkoli jiný francouzský nestátní koncern. Dalším příkladem byla fúze Aventisu se Sanofi-Synthelabo. Francie si usmyslela, že vytvoří jednu z největších farmaceutických firem na světě a rozhodla se spojit tyto dvě francouzské farmaceutické firmy. Jenže Aventis nechtěl o fúzi ani slyšet a chtěl se spojit se švýcarským Novartisem. To ale vládu nezajímalo, protože usilovala o vytvoření národního giganta. Sarkozy nakonec jako nový ministr financí tuto fúzi navzdory neochotě Aventisu posvětil. Tento krok samozřejmě nemá s efektivností nového podniku nic společného. Šlo o prestiž, ukázat, že Francie má druhou největší farmaceutickou společnost na světě. Hlavně, že se vakcínové bohatství Aventisu nedostalo do nepovolaných švýcarských rukou. Vytváření státních “industriálních” molochů je tak ve Francii v plné činnosti.
Sakorzy dále napadl Evropskou centrální banku za její “restriktivní” politiku. Požadoval další snížení úrokových sazeb. Jenom pro připomenutí je dobré uvést, že základní sazba centrální banky je na historicky nejnižší úrovni 2%. Podle Sarkozyho však centrální banka záměrně brání poklesu míry nezaměstnanosti. Omyl Phillipsovy křivky, jak je vidět, žije dál. Navíc v naprosto zvrácené podobě, když si uvědomíme jak nízko jsou úrokové sazby. Sarkozyho kolega, “pravičák” Berlusconi, pak dokonce navrhl ustavení politické komise, která by usměrňovala monetární politiku centrální banky. V souvislosti s tím nedávno Sarkozy vyjádřil znepokojení na ‚destabilizujícím vývojem měn‘. Bohužel si asi neuvědomil, že je to právě politika levných peněz, co způsobuje onu “destabilizaci” měn. A tak na jednu stranu volá po levných penězích a na druhé straně na ně nadává. Asi počátek schizofrenie.
Dalším vskutku pravicovým návrhem Sarkozyho byla snaha o vyrovnání korporátních daňových sazeb v EU. Samozřejmě na vyšší úroveň, typickou pro “staré” členy EU. Sarkozymu se nelíbí nízké daňové sazby u některých nových členů EU. To je pochopitelné, protože rozsáhlý stát sociálního blahobytu neumožňuje Francii snížit daně a konkurovat tak nízké daňové zátěži v nových zemích. Co to ale znamená? Jen to ukazuje na to, že čím menší stát, tím lépe, tím nižší nezaměstnanost a vyšší produktivita. Návrhem na zvýšení daní tak chce Sarkozy vlastně způsobit vyšší nezaměstnanost a neefektivitu v zahraničí. Když chudí a nezaměstnaní, tak všichni. Asi tak zní heslo “pravicového” socialisty Sarkozyho. V EU jsme si přece všichni rovni. Když u nových členů nepochodil, navrhl, že noví členové s nízkými firemními daněmi nebudou moci čerpat zdroje z unijních strukturálních fondů. To je krásný důsledek státního intervencionismu, který vždy končí odvetným sankcionováním, na které doplatí subjekty podnikající na území příslušných států.
V článcích je vyzdvihována francouzská ekonomika a za příklad je dáván systém státního plánování, zejména v oblasti zdravotnictví, kde to dokládá faktem, že se tam jezdí léčit i pacienti z Británie. Pokud za efektivní označujeme systém, který za minulý rok skončil v deficitu 15,5 miliardy dolarů a který narůstá astronomickým tempem, tak to potom ano, proti tomu nelze asi nic namítnout, zkrátka odzbrojující argument. S produktivitou to tam prý také není špatné. Otázkou pak zůstává, proč z Francie hromadně odcházejí podnikatelské subjekty do zahraničí. Asi to s tou produktivitou tak slavné nebude. Francouzský HDP posledních 6 let stále roste, ale ta nezaměstnanost ne a ne klesnout. Jak se domnívá Sarkozy, může za to centrální banka EU svou “silnou” restrikcí. Úrokové sazby na historickém minimu, růst peněžní zásoby rychlejší než v USA. Asi má pan Sarkozy opět pravdu. Stát se zadlužuje čím dál více a již několik let neplní Maastrichtská kritéria. Ale to Sarkozymu evidentně nevadí, protože nevidí jediný důvod, proč Maastrichtská kritéria dodržovat. Prostě je dodržovat nebude a basta. To je zodpovědný přístup k veřejným financím. S Německem chtějí prosadit zrušení kritérií či alespoň zrušení sankcí za jejich nedodržení, což se fakticky rovná prvnímu návrhu.
Nicolu Sarkozyho lze tedy charakterizovat jako zastánce silného státu, který má dozorovat na všechno, na co snad dozorovat lze, a to proto, že je to jeho povinnost. Nabízí osvědčené nástroje boje s ekonomickými neduhy: na ekonomický růst expanzivní měnovou a fiskální politiku, na pokles nezaměstnanosti to samé plus aktivní podporu v nezaměstnanosti. Propaguje silný stát sociálního blahobytu s neefektivími státními politikami zdravotního a sociálního pojištění. Doteď jsem si myslel, že toto je trend ražený v Evropě po II.světové válce (snad vyjma Německa do 70.let 20.stol.). Asi jsem se mýlil. Existuje snad lepší důkaz skutečné změny trendu?
P.S.: Nicolas Sarkozy na svůj post ministra financí rezignoval po víkendovém zvolení za předsedu vládnoucí konzervativní strany.
