MUDr. Eva Králíková pokračuje ve své křížové výpravě proti kouření i v článku Někde museli být první (LN, 27. 1. 2005), kde chválí počin města Bystřice nad Pernštejnem, které zakázalo kouření v budovách náležejících do obecního majetku (viz článek s poněkud zavádějícím titulkem První město v České republice zakázalo kouření na svém území).
Pro jistotu připomínám dosavadní průběh diskuse s paní Králíkovou: v reakci na můj komentář Kouření v hospodách a “svoboda dýchat čistý vzduch” mně dotyčná ubezpečila, že „to, co řekla, si myslí stále“, načež jsem se pokusil o další „redukci ad absurdum“ jejího názoru v příspěvku Ještě jednou (a snad i naposled) k otázce zákazu kouření v hospodách.
V následujících řádcích se budu proto zabývat toliko otázkou, zda je v tomto nejnovějším výlevu Králíkové obsažen aspoň jeden jediný argument, který by mohl ospravedlnit státem nařízený zákaz kouření v hospodách, které jsou v soukromém vlastnictví (což je koneckonců to, oč Králíkové jde). Musím konstatovat, že se Králíkové podařil vskutku husarský kousek: napočítal jsem celkem sedm výroků, které by se – cum grano salis – daly označit za argumenty, avšak ani jeden z nich se netýká podstaty věci!
(Znovu opakuji, že podstatou věci tu mj. je, zda „vlastník hospody tím, že povolí ve své hospodě kouřit, poruší svobodu svých hostů či zaměstnanců „dýchat čistý vzduch“.)
Vezměme si tyto argumenty pěkně po pořadě:
Argument č. 1: „Škodlivost pasivního kouření“
„Vinou pasivního kouření u nás každý rok zemře nejméně tolik lidí jako na silnicích. V Bystřici mají dost rozumu a nejvíc odvahy v české kotlině, aby s tím něco udělali.“
I kdyby byl tento výrok pravdivý, Králíková nám stále dluží odpověď mj. na otázku, z jakého konkrétního důvodu by „ouředně zakázala“ kouřit v hospodách, ale nikoli v soukromých bytech, kde mohou být dlouhodobě vystaveny cigaretovému dýmu třeba i malé děti.
Argument č. 2: „Škodlivost aktivního kouření“
„Cigarety jsou ale vyrobeny ke kouření. A když je budete používat k účelu, k němuž byly vyrobeny, tedy je kouřit, máte pravděpodobnost 1:1, že vám zkrátí život, a to v průměru o patnáct let. Proč by kouření mělo souviset se zakazováním aut? Navíc autonehody u nás stojí ročně 1400 životů, kouření 18 000 – představte si, že by každý den na našich silnicích zahynulo 50 lidí nebo se každý týden zřítilo jedno jumbo plné našich krajanů…
Přirovnání k alkoholu? O závislost jde u zhruba 4 procent konzumentů alkoholu, ale u 75 procent kuřáků. Navíc u alkoholu existuje „bezpečná dávka“, tedy pověstná sklenička červeného, při jejíž denní konzumaci je nejnižší celková úmrtnost. U cigaretového kouře bezpečná dávka není – každá cigareta poškozuje. Alkohol se u nás podílí na přibližně 3500 úmrtích ročně, tedy asi na pětině ve srovnání s tabákem.“
Opět platí: i kdyby toto vše byla čistá pravda a nic než pravda, sotva to může být dostačujícím důvodem, jenž by ospravedlnil státní zákaz kouření v hospodách v soukromém vlastnictví. Kuřák prostě vědomě poškozuje sám sebe.Tečka.
Argument č. 3: „Kouření ve skutečnosti není svobodnou volbou kuřáka“
„Svobodné rozhodnutí? Ignorujeme, že 90 procent kuřáků začne kouřit před osmnáctým rokem svého života. Že to nebyla jejich volba ani svobodné rozhodnutí, vám potvrdí tři čtvrtiny dospělých kuřáků: tři ze čtyř by radši nekouřili. Považují se proto za neschopné – přitom jsou to pocity typického kuřáka. Zkuste jim říct, že kouří vědomě a dobrovolně.“
Za prvé: i kdyby toto byla pravda, je to zcela irelevantní, neboť zde jde znovu o pouhopouhou paternalistickou starost o blaho aktivních kuřáků.
Za druhé: troufnu si tvrdit, že bezmála 100 % lidí, kteří nejsou abstinenti, okusilo alkohol před dovršením zletilosti. Znamená to snad, že když se po prvé napili sklenky alkoholu, nešlo o jejich svobodnou volbu?
Za třetí: z faktu, že později svého rozhodnutí lituji, nikterak nevyplývá, že by nešlo o rozhodnutí svobodné. Tyto pocity zažívá každý z nás dnes a denně. Co se týče „neschopnosti se změnit“, co by paní Králíková asi řekla chronickému záletníkovi a sukničkáři, jenž by jí plakal na rameni: „Ach, jak rád bych se konečně usadil a věrně strávil zbytek svého života v harmonickém monogamním soužití. Avšak běda! – mé vášně jsou silnější než já!“
Za čtvrté: jako aktivní kuřák mohu zcela zodpovědně prohlásit, že se mi dosud nikdy nepřihodilo, že bych si zapálil cigaretu nedobrovolně, natožpak nevědomě!
Za páté: přesně tutéž „argumentaci“ používá John Banzhaf, když mluví o „growing evidence…that eating some fattening foods can cause addictive reactions in the brain just like nicotine“ (viz Jacob Sullum – Everyday Acts of Resistence). Bude – li tento trend i nadále pokračovat, časem se dočkáme toho, že Králíkové, Banzhafové, Bašní a jim podobní dospějí nakonec k závěru, že žádný člověk se ve skutečnosti nikdy svobodně nerozhoduje, ale za vše mohou rozličné „toky neurotransmiterů“ v jeho mozku.
Argument č. 4: „nepoučenost aktivních kuřáků o rizicích kouření“
A poučenost? Kolik z těch pěti tisíc chemikálií v cigaretovém kouři nějaký kuřák umí vyjmenovat? Ví, že strčit nos do výfuku auta bude méně škodlivé, než si dát cigaretu? Ví kuřák shánějící biopotraviny, že vykouřením jedné cigarety dostane do svého těla 1 000 000 000 000 000 000 volných radikálů?
Znovu zcela irelevantní argument; troufnu si navíc tvrdit, že průměrný kuřák je o zdravotní škodlivosti kouření informován podstatně lépe, než kupř. průměrný pacient o rizicích toho či onoho léku. Svou neserióznost Králíková dokládá svým výrokem o „1 000 000 000 000 000 000 volných radikálů“, kterýžto výrok sám o sobě, bez náležitého kontextu, neposkytuje vůbec žádnou informaci, která by kuřákovi mohla jakkoli pomoci přesněji odhadovat rizika kouření.
Argument č. 5: „opět jednou x- tá variace „svobody nekuřáků dýchat čistý vzduch (v soukromých hospodách, kde vlastník kouření povolil)“
„Zákaz kouření ve veřejných prostorách – a omezení kuřáků? Kde zůstal zdravý rozum? Vždyť dnes omezují oni (30 procent dospělých) ty ostatní (70 procent dospělých), kteří nejdou do restaurace, protože se tam kouří. Ty, kterým vadí pracovat v kouři, ale nechtějí přijít o práci, kterou mají rádi.“
Ach můj Bože! Tímto argumentem jsem se myslím již zabýval více než dostatečně, zatímco Králíková, soudě dle naší e- mailové korespondence, není s to nabídnout jediný kloudný protiargument, nýbrž místo toho metodou zadrhlé gramofonové desky papouškuje neustále to samé. I kdyby nekuřáků bylo nakrásně třeba 99, 99 %, stále jim tato početní převaha nedává absolutně žádné právo, aby na nějaké své parlamentní sešlosti rozhodovali o tom, zda soukromí vlastníci mohou ve svých hospodách kouření povolit či nikoli. Králíková navíc patrně z PR důvodů opětovně hovoří o „konfliktu práv kuřáků a nekuřáků“ v soukromých hospodách. K žádnému takovému „konfliktu práv“ ovšem nedochází; tak jako nekuřáci nemají žádné nezadatelné právo na to, aby se v hospodách v soukromém vlastnictví nekouřilo, tak také kuřáci pochopitelně nemají vůbec žádné právo na to, aby jim soukromý vlastník ve své hospodě povolil kouřit. Jediný relevantní konflikt tu může být jen mezi státem a jeho odnožemi a vlastnickými právy majitele hospody.
Konečně, jestliže Králíková hovoří o „utrpení nekuřáků“ v restauracích, je to samo o sobě dosti zavádějící, neboť pokud je mi známo, zahulené jsou především hospody „čtvrté cenové skupiny“, putyky a bary, kde jsou k jídlu k mání leda tak matesy, utopence a slané tyčky.
Argument č. 6: „majitelům hospod by zákaz kouření zvýšil návštěvnost, a tedy i jejich tržby a zisky“
„Kdyby nekuřácké restaurace prodělaly, byly by první na světě: za jednoho kuřáka, který tam přestane chodit, jsou u nás připraveni dva nekuřáci, kteří tam naopak chodit začnou. (…) …zcela nekuřácká restaurace u Václavského náměstí v Praze založila svou reklamu právě na tom, že je nekuřácká – a hosté se jen hrnou!“
Je – li tomu tak, pak tím Králíková ještě více oslabila svou „kauzu“, než tomu bylo doposud. Asi i ona sama by musela uznat, že firmy opravdu není zapotřebí nutit k tomu, aby si zvýšily zisk, že ano? Pokud je poptávka po nekuřáckých hospodách skutečně tak masová, jak by se zdálo ze současných trendů, tak nekuřácké hospody nemohou na trhu neuspět. Budeme pak mít stav, kdy by byla respektována vlastnická práva majitelů hospod a zároveň by si každý mohl vybrat, zda dá přednost kuřácké či nekuřácké hospodě. O relativním úspěchu či neúspěchu kuřáckých a nekuřáckých hospod budou rozhodovat nikoli příkazy byrokratů, ale demonstrované preference spotřebitelů.
Argument (?) č. 7:
„Zakázat kouření ani tabák skutečně nelze, jistěže by to nefungovalo. Je řeč o omezení marketingu, o tom, abychom umožnili dětem vyrůst a dostat rozum a pak se teprve svobodně rozhodnout.“
Jakákoli souvislost tohoto tvrzení s problematikou státního zákazu kouření v soukromých hospodách mi dokonale uniká. Je však evidentní, že skutečným cílem paní Králíkové, přes veškeré vzletné fráze o „právu na čistý vzduch“ atp., je autoritativně co možná nejvíce omezit příležitost kuřáků si zapálit cigaretu (za povšimnutí stojí, že většina jejích „argumentů“ se týká škodlivosti aktivního kouření). Vždyť jinak by si přece tito „nebozí závisláci“ kouřením „nedobrovolně a nevědomě ničili zdraví“! Úplný zákaz prodeje cigaret podle všeho nenavrhuje snad jenom proto, že „by to nefungovalo“.
Sečteno, podtrženo: stále čekáme na Vaši odpověď, milá paní Králíková!
