Sociální demokraté se nám rozhodli snížit daně. A jdou na to naoko sociálně. Co může být lepším marketingovým tahem? Bohužel, předložená „reforma“ je naprosto špatná. Hned první vadou je, že je prezentována lživě. Stačí uchopit kalkulačku a počítat:
Dojde-li k avizovanému snížení výnosu daně z příjmů fyzických osob o 9 miliard a snížení daní dopadne na uváděných 90% pracujících (kterých je 4717,4 tis. dle údajů ČSÚ za 3. čtvrtletí 2004) lze snadno vypočítat, že průměrná úspora jedné osoby bude činit necelých 177 korun měsíčně. Je nepochopitelné, proč MF Dnes publikuje tvrzení, převzaté zjevně z propagandistických materiálů ČSSD, že „většině lidí zůstane po změnách daní tři až čtyři stovky měsíčně navíc“, aniž by tuto větu podrobila jednoduchému logickému testu. Úspora 350 korun měsíčně (mezi třemi a čtyřmi stovkami) pro „většinu lidí“, tzn., alespoň 50% pracujících plus jeden, znamená sama o sobě výpadek příjmů ve výši 8,9 miliard. Je-li údaj pravdivý, pak by druhá (o jednoho člověka „menší“) polovina pracujících ušetřila necelé čtyři koruny měsíčně.
Ale dost matematiky. Zásadní problém prezentované „reformy“ je, že zvyšuje progresivitu zdanění se všemi jejími negativními dopady. Úspora nejnižší příjmové skupiny může na první pohled zlehka snížit takzvanou „past chudoby“. Přesto musíme vzít v úvahu dvě věci. Zaprvé, past chudoby lze levněji a účinněji odstranit dobře konstruovanou negativní daní. Zadruhé, vzhledem k situaci na trhu práce je pravděpodobné, že vetší část ušetřených daňových odvodů získá pro sebe zaměstnavatel. To může být jistě pozitivní, protože současná zátěž pracovní síly je neúměrně vysoká. Ovšem nízkopříjmoví zaměstnanci by si měli uvědomit, že z „odpuštěných“ několika stokorun nemusí na své výplatní pásce vidět nic.
Zásadní úskalí změny daňového systému je v tom, že vytváří jev, který by mohl být nazván „past průměrného příjmu“. Narozdíl od pasti chudoby se týká tato past těch, kteří mají lehce podprůměrné a průměrné příjmy, tady všech, kteří usilovně pracují. Tito lidé již dnes pociťují, že jakákoli snaha o růst vlastního příjmu je provázena hořkostí. Pracovní postup, přesčasy, zvyšování kvalifikace, to vše v konečném důsledku v podobě čisté mzdy přináší jen rozpačité výsledky. Změny, navrhované ČSSD, tuto beznaděj ještě prohloubí. Sleva na dani na dítě přinese v současnosti pár stovek do rodinného rozpočtu, ty ovšem po osamostatnění dítěte opět zmizí. Že se tato doba bude shodovat se zvýšením platu hrdé matky, která dosáhla povýšení v práci? Dobře pro ni, alespoň její příjem příliš neklesne. Takto nastavený daňový systém vytvoří pro skupiny s průměrným příjmem „skleněný strop“, který jim nedovolí překročit určitou hladinu čistého příjmu. Nutí tyto lidi po celý život zůstat se svými reálnými příjmy „na svém“. Nakonec se u nich dostaví rezignace. Je toto cílem ČSSD?
Rovná daň oproti tomu motivuje ke zvyšování úsilí a viditelně jej odměňuje. Každý, kdo chce slušný plat nejen v současnosti, ale i jeho viditelný růst v budoucnosti, musí odmítnout vyváření této pasti. Každý, kdo chce žít aktivní život, zvyšovat svůj příjem a zúročit v práci nabyté zkušenosti tím, že získá lepší odměnu, se nesmí nechat od ČSSD (pokolikáté už?) podvést.
