Americký ekonom Murray Rothbard definoval stát jako “organizaci, která se snaží využívat monopolu moci a násilí na určitém teritoriu“ (Anatomy of the State, in Egalitarianism as a Revolt Against Nature and Other Essays, MI 2000). Zkrátka, stát znamená monopol na použití donucení a síly na určitém teritoriálním území, je to konečný arbitr v otázkách legislativy a agrese. Dalším charakteristickým znakem státu je specifcký způsob získávání prostředků, a to prostřednictvím daní. Daně jsou povinné platby občanů, kteří žijí na území, které náleží té či oné monopolní organizaci, státu. Původně byly určeny k tomu, aby stát zabezpečoval daňové poplatníky před nespravedlností a agresí. Dichotomie v této úloze je více než zřejmá, sám stát je prostřednictvím nucených plateb agresorem a prvotním strůjcem nespravedlnosti. Toto ale ponechme stranou. Tyto prvotní záměry na využití daní, tedy na poskytování služeb v oblasti práva a bezpečnosti, však byly rozšířeny o další oblasti, ve kterých se stát pohybuje. Stát se stal za poslední století institucí, která zasahuje snad do všech oblastí lidského života.
Stát je specifickou institucí ve společnosti, která má jako jediná privilegium získávat vlastnická práva násilím. Přesně to se děje v Rusku. Kauza Jukos je více než známá, skončila tak jak se dalo předpokládat. Totálním vyvlastněním, neboť Jukos je dnes téměř bezcenná firma. Navíc jí hrozí exekuce další ropné divize, protože není schopna splácet “daňové dluhy“. Daně jsou vynucené platby, v podstatě výpalné, jenomže legalizované. Jukos vlastnil určité zásoby nerostných surovin. Protože Jukos neplatil výpalné, zabavil mu stát tento majetek. Navíc mu vyměřil další výpalné a to ze základu výpalného, které nezaplatil. Vše perfektně legální!!! Ruská vláda nakonec Juganskněftěgaz získala v aukci, která byla opravdu povedená (viz odkazy). Nyní vláda přišla s dalším tahem. Těžby ropy a jiných nerostných surovin se nyní budou moci účastnit jen firmy s více než 50% podílem ruského kapitálu. Jde vlastně o krok, který směřuje k tomu, aby ruské firmy přesídlily z daňových rájů do Ruska. Navíc se tak brání vstupu zahraničních firem do podnikání v této oblasti. A aby se kruh uzavřel, licence na těžbu uděluje pochopitelně stát, tak jako jinde ve světě. Podmínky pro získání licencí si pochopitelně určují sami licenční komisaři. Argumentace typu, že podobně si své nerostné suroviny hlídají i jiné státy, je směšná. Copak zásoby nerostných surovin patří Putinovi a jiným ministrům? A já si bláhově myslel, že patří Lukoilu, Sibněfti a lidem, kteří tyto firmy vlastní. To, že Lukoil může těžit v severní Americe, v Egyptě či na Ukrajině ale pochopitelně ruským orgánům nevadí. Důslednost především.
I takto vypadá demokracie. Dokonce musíme říci, že především takto dnes vypadá demokracie. Politici se snaží dostat pod kontrolu, co se jen dá, protože jim to přináší nemalé výhody. Podnikat v oblasti státních regulací se prostě vyplatí. Kde jinde byste získali majetek 27 miliard dolarů za 2 roky? A k tomu jako bonus pravomoc rozdělovat povolení tomu a onomu, a tedy rozhodovat o své konkurenci? A i když někdo přizná, že jsou takové excesy rizikem demokracie, tak se hned ohání, že je to její nevyspělostí v Rusku. Otázka zní, jak dlouho má demokracie dospívat, aby dosáhla odpovědnosti a respektu k soukromému vlastnictví? Myslíte, že EU toho dosáhla? Těžko, neboť podobné věci je možné vidět i tam. Kdysi dávno byli politici mistři sofismat. Dnes nejsou ani to, výroky politiků, jako je Chirac, Špidla, Barroso nebo Putin musí vyvolávat úsměv. Oni neargumentují, jenom tvrdí že něco je správné a něco ne. Mějme na paměti definici státu od Murrayho Rothbarda, podle ní totiž poznáme, proč se tak stát chová a vždy bude.
Odkazy:
Divizi Jukosu koupila státní firma, FinWeb.cz
Rusko se chopilo otěží ropného průmyslu, iDNES.cz
Russia bars foreign-owned firms from key tenders, 1, 2, 3 , Reuters.com
