Jasné francouzské a ještě jasnější holandské ne evropské ústavě způsobilo rychlý pokles evropské měny, která ve čtvrtek zaznamenala své osmiměsíční minimum 1,22 dolaru. Zvýšila se nejistota na finančních trzích, protože Evropská unie nemá náhradní plán, jak teď postupovat. Neví se, co bude dál. Nejde ale jen o důsledek samotného neschválení ústavy. Pokles do velké míry vyvolal i článek německého týdeníku Stern, podle něhož před dvěma týdny diskutovali německý ministr financí Hans Eichel a prezident německé centrální banky Axel Weber na téma rozpadu Evropské měnové unie (EMU). Oba tuto zprávu okamžitě popřeli a zánik EMU označil za nesmysl i guvernér Evropské centrální banky (ECB) Jean-Claude Trichet. A aby to bylo ještě o trochu složitější, obavy o osud jednotné měny naopak vyjádřil poradce předsedy Evropské komise, belgický ekonom Paul de Grauwe. Podle něj je euro dlouhodobě bez politické integrace neudržitelné. Euro se mezitím uklidnilo a stabilizovalo na úrovni 1,23 dolaru.
Pokles eura není náhodný a pravděpodobně bude pokračovat. Není způsoben pouhou nejistotou z neschválení ústavy. Proti euru mluví fundamentální údaje určující hodnotu měny. Kombinace nízkého hospodářského růstu (spolu s regulacemi podnikání) a poklesu úrokových sazeb (a tedy růstu peněz v oběhu) jsou nejhorší možnou konstelací. V USA dochází k opaku. Tamní centrální banka zvyšuje od poloviny minulého roku svou klíčovou sazbu. Nyní je na úrovni 3 procent a do srpna má vzrůst na 3,5 procenta (oproti nynějším 2 procentům v případě eura). Hospodářský růst v USA je oproti EU dvojnásobný. Euro by tedy začalo brzy klesat i v případě, kdyby euroústava byla přijata.
Pokud jde o obavu Paula de Grauwe, liberální ekonomové jeho obavy nesdílí. Euro může existovat i v případě, že nedojde k úplné politické integraci, tedy k vytvoření federálního státu. Částečně sice vzniklo z politických důvodů, ale nejen to. Zásadní výhodou společné měny jsou také nulové transakční náklady. Euro tedy drží nad vodou právě tržní důvodu jeho vzniku, spíše než politické.
Neschválení ústavy dává naopak ekonomům naději, že jednotlivé státy nebudou muset čekat na zbytek Unie a pokusí se o reformy, které by byly na celoevropské úrovni těžko průchodné. Například reformy pracovního trhu, snížení daní a sociálních odvodů, což dnes nejvíce komplikuje hospodářský růst. Slibný je příklad Slovenska, které k nelibosti Německa či Francii zavádí nízké daně a zlepšuje tím podmínky pro podnikání. A právě v téhle soutěži vidí řada ekonomů největší naději pro euro a celou Evropskou měnovou unii.
Hlavní riziko pro euro zůstává a to bez ohledu na hlasování o ústavě. Jde o nezodpovědnost národních vlád, které vytvářejí rozpočtové schodky. Se železnou pravidelností tak činí devatenáct států z celé Unie (výjimkou je třeba Dánsko). Z dvanácti států měnové unie vytváří rozpočtové schodky 9 států. Trend přitom směřuje k většímu zadlužení a uvolnění maastrichtských kritérií tomu ještě více nahrává. Stále vyšší schodky jsou mj. v Německu, Francii a Itálii.
Pokud se tohle nezmění, nemá euro v dlouhodobém horizontu skutečně šanci přežít.
