Rovná daň a progresivní zdanění

Kristina Larischová, pracovnice pražské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung:

„…rovnou daň považuji za koncept, který radikálním způsobem popírá podstatu společenské solidarity. Progresivní zdanění je nástrojem k tomu, aby v Evropě existovala společenská soudržnost. Není to heslo nebo floskule. Jde o společenský smír a sociální spravedlnost.“

Je pozoruhodné, kolik lidí si neuvědomuje, že rovná daň v podání ODS je ve skutečnosti progresivní, a to „díky“ existenci nezdanitelného minima. Část příjmu každého poplatníka by se tak „zdaňovala“ nulovou mezní sazbou, od určité hranice se pak uplatní 15 % mezní sazba. Výsledkem je, že průměrná (efektivní) sazba daně roste s výší příjmu a jde tedy o progresivní zdanění.

Tak např. ve Slovenské republice činí nezdanitelné minimum 80.832,- Sk, což v kombinaci s 19 % sazbou daně z příjmu, který  převyšuje tuto hranici, vede k následující daňové progresi:

Je očividné, že při této konstrukci  „bohatí“ platí nejen větší daň z příjmu (v absolutním smyslu) než „chudí“, ale odvedou státu z titulu této daně i větší procento svého příjmu.

Kristina Larischová tedy může brojit proti „rovné dani“ tak maximálně proto, že není podle jejího názoru „dostatečně progresivní“.

Jak se zdá, celá řada lidí podporuje vysoce odstupňované sazby daně z příjmu pod vlivem mylné představy, že vysoké mezní sazby daně z příjmu „automaticky“ znamenají vysoké efektivní zdanění příjmu „bohatých“.

Pozoruhodné jsou v tomto směru zkušenosti z USA:

I. Vývoj nejvyšší mezní sazby federální daně z příjmu 

Když byla v roce 1913 zavedena federální daň z příjmu, nejvyšší sazba této daně byla 7 %. Během první světové války tato sazba rychle vyšplhala až na 77 %. V roce 1925 byla snížena na 25 %, načež během Hooverova funkčního období opět vystoupila na 63 % (1932). Růst mezních sazeb daně z příjmu pokračoval v období New Dealu a kulminoval během druhé světové války, kdy nejvyšší mezní sazba činila závratných 94 % (1944-45)! Až do roku 1964 zůstala tato sazba na 91 %, poté byla snížena na 77 % a posléze na 70 % (1974). V rámci Reaganovy daňové reformy byla nejvyšší sazba daně z příjmu podstatně snížena (28 % v roce 1986). V roce 1990 (v době vlády Bushe Sr.) tato sazba opětovně vzrostla na 31 %, další zvýšení na 39, 6 % pak následovalo r. 1993 (Clinton). V roce 2001 byla horní sazba daně z příjmu mírně snížena na 35 % (tyto daňové škrty se stanou v plném rozsahu účinnými až v r. 2006).

Horní mezní sazba daně z příjmu byla tedy po relativně dlouhou dobu  vyloženě konfiskační (v letech 1932 – 1986 nikdy neklesla pod 63 %, v letech 1944 – 1964 byla nepřetržitě vyšší než 90 %).

II. Efektivní sazba daně z příjmu u nejbohatšího 1 % amerických domácností

Jaký vývoj měla efektivní sazba daně z příjmů u nejbohatšího 1% amerických domácností? Jak odhaduje W. Elliot Brownlee (viz. „Historical Perspectives on U.S. Tax Policy Toward the Rich,“ in Joel B. Slemrod, ed., Does Atlas Shrug? The Economic Consequences of Taxing the Rich (Cambridge and New York: Harvard University Press and Russell Sage Foundation, 2000), 29-73), během první světové války, kdy nejvyšší mezní sazba daně z příjmu dosahovala 77 %, efektivní sazba daně z příjmu pro tuto skupinu činila „pouhých“ 15, 8 %. Tato efektivní sazba dosáhla rekordní výše  (na velmi krátkou dobu) v roce 1944, kdy činila stěží uvěřitelných 58, 6 %! Po skončení druhé světové války, navzdory faktu, že horní mezní sazba daně z příjmu i nadále převyšovala 90 %, efektivní sazba daně z příjmu pro nejbohatší domácnosti rychle klesla na 32, 2 % v roce 1952 a 24, 6 % v roce 1963.

V době, kdy se Reagan chystal přikročit k daňové reformě,  efektivní sazba daně z příjmu pro nejbohatší domácnosti mírně vzrostla na 28, 9 %, zatímco v roce 1986 průměrná sazba daně klesla (v souvislosti s touto reformou) na 22, 1 % (je třeba ovšem dodat, že navzdory tomu, že jak mezní, tak efektivní sazby daně  z příjmu u nejbohatších Američanů během Reaganovy vlády poklesly, jejich podíl na celkovém objemu státem vybrané daně z příjmu v tomtéž období vzrostl – viz tuto tabulku).

Brownlee proto dospívá k tomuto závěru:

…the rich can be taxed at very high effective rates during times of national emergency, but that at other times their political clout ensures that effective rates are much lower than marginal rates. It turns out that when Ayn Rand was writing Atlas Shrugged, the actual burden borne by the “prime movers” was not so high after all; by the late 1940s the rich had  “largely succeeded in removing the redistributional fangs from the movement for progressive taxation.”

(Citováno dle Reuven S. Avi-Yonah- Why Tax the Rich? Efficiency, Equity, and Progressive Taxation, s. 4).

Jinými slovy, z dlouhodobějšího pohledu není vazba mezi výší mezních sazeb daně z příjmu a efektivním zdaněním „nejbohatších“ nikterak bezprostřední.

A nejde přitom jen o jakousi historickou náhodilost, nýbrž tento fakt je vcelku logický. Jak trefně poznamenal denník London Times v květnu 1894 (viz: Charles Adams – The Rich Won’t Be Soaked):

„Single out the big and moderately big properties for attack, and very soon, as if by magic, they will begin to evade you and disappear, as all things in the world very reasonably do when they are singled out for attack. Even the half starved crow will not wait to be continuously shot at.“