Nechci zde opakovat názory zastánců, či odpůrců tohoto rozhodnutí. Lze zde samozřejmě rozpoznat dvě proti sobě stojící skupiny. Na jedné straně barikády jsou obránci svobody slova, na druhé zastánci kontroverzních paragrafů o zákazu popírání holocaustu. Zkusme se ovšem na problém podívat z trošku jiné perspektivy.
Co je to vlastně komunikace? Proč člověk mluví s ostatními? Odpověď na tyto otázky je lehčí, než se na první pohled zdá. Činí tak z důvodu, že se domnívá, že tato interakce je pro něj užitečná. Na jedné straně chce ovlivnit názory ostatních, nebo mu přináší užitek se prostě jenom vypovídat někomu druhému. Na straně druhé se ale chce také dozvědět nějaké jemu prospěšné informace od jiného účastníka. Můžeme tedy přirovnat rozhovor u kafe směně určitých informací. Oba účastníci jdou do výměny dobrovolně a oba očekávají od této směny nějaký užitek v podobě naplnění svých očekávání. Naprosto jasné je, že i informace jsou nedostatkovým zbožím, a proto, stejně jako každý jiný těžko dosažitelný statek, jsou vzácné. Posezení v kavárně, či vystoupení v Hyde Parku má tedy jeden společný základ. Jde o trh, o svobodnou směnu informací.
Abychom se ale vrátil zpět k tématu. O co se vlastně jedná? Vláda v Rakousku, stejně jako v mnoho jiných evropských zemích, z určitých důvodů svobodu slova omezuje, konkrétně zakazuje veřejné popírání holocaustu. Když se tuto politiku pokusím formulovat jinými slovy, znamená to, že stát využívá svého monopolu na násilí, čímž uměle přerušuje svobodnou interakci. Tato situace vede logicky, jako u jakéhokoli jiného státního zásahu k deformaci trhu, která se projevuje mnoha různými způsoby. První možností je, že represe ze strany státu nebude jednotlivými účastníky směny silně pociťována a užitek ze směny nad ne-užitkem z represí převáží. Pak se pouze tato komunikace přesune z legální sféry do ilegální. Účastníci přeci nebudou chtít přerušit směnu, když je pro ně pořád ještě ekonomicky přínosná. Jestliže tomu bude naopak a strach z represe bude silnější, vztah zanikne. Jak hodně velká je míra represe, to si stanovuje každý stát jinak a v našem uvažování je to neovlivnitelná položka. Na rozdíl od ní, míra uspokojení účastníků směny je různá, jelikož o neexistenci holocaustu mohou diskutovat různí lidé. Může být hodně vysoká např. u těch nejzapálenějších neonacistů, mnohem menší u studentů politologie, či velmi nízká u hospodských šprýmařů, kterým nevadí vtipkovat i o těch krajně nevhodných tématech. Problém je, že největší motivaci ke směně informací mají právě ti nejradikálnější neonacisté, a proto tyto lidi represe nejméně zastraší a budou bez problémů dále mluvit o neexistenci holocaustu. Naproti tomu studenti, či šprýmaři si raději zvolí jiné téma k diskusi, než aby čelili postihům ze strany státu. Jejich užitek je nízký, a proto se jim nevyplatí riskovat postihy ze strany státu. Tudíž politika většiny států Evropy místo k odstranění radikálů paradoxně vede k odfiltrování směny informací mezi lidmi, kteří společnosti nijak neškodí. Spíše naopak prospívají k pochopení nedávné historie, s kterou se Evropa musí tak, či onak časem vyrovnat. Čím více tomu budou státy bránit, tím později se tak stane.
Z toho důvodu je politika zakazování svobody projevu krátkozraká a nesmyslná. Je to další z případů státního dirigismu a intervencionalismu. Omezit svobodu projevu, a pak se divit nárůstu extremismu je stejné, jako zavést minimální mzdu, a pak se divit nárůstu nezaměstnanosti. Čím méně informací bude možné díky státním zásahům směňovat, tím všichni budeme chudší. A to nejen materiálně. Nevěšme proto Irvinga.
