Hráči globálního trhu jsou vystaveni stále silnějším tlakům, potřebouvyrábět při co nejnižších nákladech, vyvíjet a inovovat, přizpůsobovat se novýmpodmínkám trhu. Kapitál je uvolňován, přesouván k nejlepšímu užití. A stejnéje to i s lidskými zdroji. Pracovníci jsou propouštěni, aby následněhledali a nacházeli nová uplatnění, přizpůsobovali se změněným podmínkám.Výsledkem jsou změny ve struktuře ekonomiky směrem k vyšší efektivitě,levnější a dostupnější výroba, růst životní úrovně.
Globalizace zvýšila světové bohatství bezprecedentní rychlostí, snížilachudobu v rozsahu, jakým se žádný sociální program (vytvořený lidským,resp. politickým mozkem) pochlubit nemůže. Co z toho plyne? Jediné žádoucíje tedy globalizačním procesům nebránit, hodnoty vytvářet a nikoli je nanáklady producentů přerozdělovat. Skutečnost je bohužel jiná, na údajnépochopení a respektování těchto procesů se nabaluje sociální rétorika.S úžasem se tak lze dočíst v souvislosti se sílící globálníprovázaností o „obětech“ a jejich „utrpení“.
Zbrusu novou „ochranou“ proti následkům růstu bohatství má být tzv.„evropský fond pro přizpůsobení globalizaci“ financovaný přinucením těch, kteřítoto bohatství vytvářejí. Pod tajemným názvem se skrývá podpora vybranýchpracovníků, kteří v dostatečném množství přišli o svá zaměstnání vlivempřesunů výrob globálními „hráči“, kteří tak činí z racionálníchekonomických důvodů, neboť chtějí i nadále vyrábět a dodávat výrobky proglobální trh (i pro zaměstnance, jež kvůli přesunu ztratili své místo, i propolitiky) co možná nejlevněji a udržet si tak mj. konkurenceschopnost.
Co se evropským politikům znelíbilo je fakt, že přesune-li podnik výrobu doregionu s výhodnějšími nákladovými podmínkami, zanechá po sobě větší čimenší množství lidí dočasně nezaměstnaných. V této situaci je napracovnících, aby se novým podmínkám přizpůsobili, podle potřeb trhu serekvalifikovali, případně za prací migrovali. Své služby v této oblastinabízí velké množství soukromých tržních zprostředkovatelů, poradenských firemfungujících na principu soukromého vlastnictví a ziskového motivu, nabízí seobrovské množství komunikačních prostředků, možností vzdělávání, aj.
Evropská unie se chystá do tohoto systému přispět tzv. „evropskýmglobalizačním fondem“ a dále tak z veřejných zdrojů posílit svoji rušivoupřítomnost v ekonomice, v níž štědrá sociální síť a přeregulovaný trhpráce vytváří nezaměstnanost v EU kolem 9 %. „Tento fond je o lidech,“ uvádídojemně na svých stránkách Špidla. Jenže nejde „o lidi“, což je zřejméz charakteru plánované pomoci. Pokud podnik přesune výrobu v rámcitzv. ekonomiky EU, žádný nárok na získání pomoci nevzniká. „Smyslem opatření jerozvíjet a chránit jednotný vnitřní trh unie jako celku,“ přidává osvědčenoufrázi Špidla.
Pracovníkům, kteří ztratí zaměstnání, však může být zcela lhostejno, zdapodnik přesunul svoji výrobu k lepšímu zhodnocení o 500 nebo 5000 kilometrů dále. Musí se na novou situaci adaptovat tak jakotak. „Blokově“ myslící evropský politik však striktně rozlišuje, kam podnik „utekl.“Přesun v rámci EU = dobrý, přesun mimo EU = špatný. Vzhledemk harmonizačním tendencím však brzy nemusí být pro kapitál alternativoupřesun v rámci EU, ale pouze mimo hranice EU. Argument „jde o lidi“ znítradičně falešně a populisticky, jde totiž opět pouze o politiku a plánovačskéchoutky.
Zní to paradoxně. Unie (ať už si pod tímto názvempředstavíme cokoli či kohokoli) svoji celní politikou např. v oblastizemědělství, textilií a obuvnictví nutí své občany nakupovat za vyšší cenyevropských výrobců, chrání neefektivní výrobce, potlačuje konkurenci tzv.harmonizací, nutí přijímat jedno zákonné platidlo, platit ohromnou armáduúředníků plodících nové „nápady“ typu „evropský fond pro přizpůsobení globalizaci“,a mnoho jiného. A tato instituce brojí proti procesu, který i přes všechnymožné kladené překážky nadále zvyšuje životní standard, zlepšuje životnísituace občanů, aniž by politik musel hnout prstem.
Nemožnost pracovat v mnoha státech Evropy, stálesílící vliv odborů ztěžující zaměstnatelnost, požadavky minimálních mezd,vysokých odvodů na pojištění (zdanění), vysoké sociální dávky, to vše zanecháváza sebou mnoho záměrně či nechtěně nezaměstnaných a ještě více dalších, kteříživobytí těchto financují. Vytvoří politici pro takto postižené „fond obětíEvropské unie“ či „fond obětí regulace“? Principielně stejné, stejně nesmyslnéa nic neřešící. Žádoucím odškodněním by totiž bylo „nechat být,“ nevměšovat sedo vztahů soukromých subjektů na trhu a ctít vlastnická práva.
