Jako tornádo se českým zdravotnictvím prohnala opatření ministra Ratha. Po pár měsících z nich zbyla jen matná vzpomínka na demonstrace, opršelé letáky na „Rathovy kapky“ na lékárnách a klesající preference ČSSD. Kromě toho se zdá, že jako nepřímý důsledek českým lékařům dochází trpělivost i s jejich stavovskou organizací, Českou lékařskou komorou.
Česká lékařská komora (ČLK) a komory obdobné (stomatologická a lékárnická) dokonale kopíruje princip středověkých cechů a stejně jako ony tvrdí, že vše, co dělají, je v „zájmu zákazníka“, tedy pacienta. Zatímco cechy v jiných oblastech odvál čas, ve zdravotnictví se drží zuby nehty. Sama o sobě by ČLK vývoji odolávat nedokázala, zaštítila se však státní mocí – díky jejímu silnému lobbyingu (a zájmům politiků, kteří si tak mohou nad českými lékaři udržovat neustálý vliv) stále platí zákon 220/1991, který ve svém třetím paragrafu říká: „Každý lékař, který vykonává na území České republiky lékařské povolání v léčebné a preventivní péči, musí být členem České lékařské komory.“
Jaké jsou argumenty zastánců povinného členství? Podle předsedy komory Milana Kubka je povinné členství jedním z nástrojů, jak postihovat lékaře, kteří se proviní proti pravidlům svého povolání – vyloučením mu znemožní vykonávat nadále lékařskou činnost. Jenže není to právě opačně? Není monopol v této oblasti spíše ke škodě nás všech?
Představme si následující situaci: Existuje několik lékařských komor s dobrovolným členstvím. Každému je povoleno (stejně jako u jakéhokoli jiného typu podobných organizací) zakládat nové. Lékaři mohou být členy libovolného počtu těchto komor, případně komory žádné. Všechny komory mají právo odmítnout lékaře, který žádá o vstup, pokud nesplňuje jejich interní pravidla.
Vyjdeme z nekontroverzního předpokladu, že pacienti mají zájem na co nejlepší péči. V okamžiku, kdy přijdou k lékaři, je v jejich zájmu seznámit se s tím, jaké komory je daný lékař členem. Lékař to pochopitelně bude demonstrovat například tím, že na dveřích své ordinace uvede název této komory. Připusťme, že existují i takoví pacienti, jejichž mentální schopnosti nejsou dostatečné, aby posoudili, zda je daná komora „kvalitní“. Ti by mohli využít služeb specializovaných poradenských firem, které by zpracovávaly žebříčky ze „surových dat“ formou čitelnou i pro nejširší veřejnost. Podobně, jako se tomu zvolna děje u informacích o kvalitě nemocnic (a i když si ministr Rath pochvaluje, jak se celý systém rozjíždí, informací je podle některých stále ještě velmi málo a lidé by jich uvítali více).
Lékaři by byli motivováni k účasti v některé komoře právě tímto zájmem pacientů o nejlepší péči. Značka komory na dveřích by totiž fungoval jako signál, který říká: „Jsem členem komory XY a proto očekávejte takovou úroveň péče.“ Na rozhodnutí lékaře by bylo, zda bude platit (pravděpodobně) vyšší členské příspěvky prestižnější komoře, nebo zda se spokojí s komorou méně prestižní, či zda nebude členem komory žádné a bude o svém umu přesvědčovat pacienty pouze sám, bez pomoci komory. Dnes jsou všichni lékaři povinně nivelizováni a nikdo z nich nemůže vyčnívat z řady – lékaři nemají téměř žádnou motivaci být lepší než ostatní, protože není žádný snadno čitelný a jednoznačně vypovídající způsob, jak to svým (i potenciálním) pacientům sdělit. Do ČLK totiž patří všichni, bez rozdílu toho, zda jde o ty, kdo ordinují v podnapilém stavu, nebo o lékaře svědomité. Značka „ČLK“ tak postrádá pro pacienta jakoukoli informační hodnotu a kvůli povinnému členství v ní jsou pacienti připraveni o (doslova životně) důležité informace.
Pro vedení ČLK má povinné členství jednoznačnou výhodu monopolního postavení. Nemusí se snažit, protože lékaři nemohou utéci. Sdružení lékaři mohou jen mlčet a držet krok. Téměř nikdo se po letech strávených na lékařských fakultách a statisících investovaných do nových ordinací neodváží vedení komory otevřeně kritizovat – nebude riskovat své živobytí. Vyloučení se rovná konci kariéry a nutnosti hledat práci ve zcela jiném, neznámém oboru. Vedení ČLK si zvyklo se o lékaře příliš nestarat, či se starat méně, než by muselo, kdyby hrozilo odlivu lékařů ke konkurenci, a namísto toho se věnuje politickým tancům. I tak se dá vysvětlit odpor ke zrušení povinného členství. Konkurence by totiž znamenala, že by se museli probudit ze své letargie, oprostit se od politických vazeb a začít se plně věnovat tomu, proč si je lékaři (a nepřímo i pacienti) platí – budování pověsti příslušné lékařské komory (přijímáním pro členy závazných etických kodexů, vzděláváním, přezkušováním lékařů a podobně). Zpolitizované lékařské komory by neměly šanci – v okamžiku, kdy jejím představitelům začne jít o něco jiného, než je kvalita péče o zákazníky (= pacienty), zákazníci v ně ztratí důvěru a začnou raději vyhledávat lékaře, kteří jsou členy komor konkurenčních a důvěryhodnějších. Jak již bylo řečeno, trh zdraví neškodí a čím déle budou v českém zdravotnictví existovat středověké instituce, tím hůře pro všechny – snad s výjimkou zasloužilých funkcionářů ČLK.
