Prosperita, jíž se v současnosti těšíme, není při pohledu zpět do historie zdaleka standardem. Je to spíše veliká výjimka z obecného pravidla. Po většinu doby žila naprostá většina lidstva na Zemi v chudobě a nesmírně trpěla jejími důsledky. „Hlad a hladomory se vyskytovaly tak často, že se zaznamenávaly pouze ty nejhorší z nich.” Energetická hodnota potravy nepřesahovala na počátku 18. století ani v normálních dobách 1700 kcal na osobu a den, zatímco dnes i v subsaharské Africe je to více než 2200 kcal.
Očekávaná doba dožití se ve středověku pohybovala kolem 25 let a před začátkem průmyslové revoluce ani v nejvyspělejších zemích, jako byla Velká Británie, nepřevyšovala čtyři dekády. Dnes je to i v nechudších regionech světa více než padesát let, v těch nejvyspělejších ještě o třicet více. Před průmyslovou revolucí umíralo každé čtvrté dítě dříve, než se dožilo jednoho roku, dnes je to v Africe každé desáté a v Evropě a Americe se tyto hodnoty pohybují v řádu několika promile. Všechny uvedené ukazatele naznačují, že utrpení, které bylo od počátku dějin standardem, je nyní již v té části světa, která je označována jako Západ, minulostí a ve zbytku světa se minulostí pomalu stává.
Kde hledat příčinu této dramatické změny? Historikové postupem času přišli s řadou teorií, v nichž bylo za rozhodující označováno klima, dostupnost přírodních zdrojů, geografická poloha či jiný „přírodní“ faktor. Každého asi napadne, že země, která má jen poušť, nebude patřit k těm nejbohatším. Jenže Spojené arabské emiráty mezi nejbohatší země světa patří a mnoho kromě pouště tam nenajdeme. Ano, mají ropu, může znít námitka. Ropu má ale také Angola a její obyvatelé si mohou o bohatství přesto nechat jen zdát. A co kus skály zvaný Singapur, kde jen 3 % půdy jsou vhodná k obdělávání, či alpské Lichtenštejnsko, které žádné zdroje nemá, a přesto obě země patří mezi nejbohatší na světě? Co mají Singapur, Lichtenštejnsko a Spojené arabské emiráty společného, co Angole nebo třeba Zimbabwe chybí?
Pro ekonomy tedy žádné velké překvapení, recept Adama Smithe stále platí. Prosperity lze dosáhnout jen díky integraci do světových trhů, založené na volném pohybu zboží, služeb a výrobních faktorů. Dnes tento proces označujeme novým termínem globalizace, avšak o nic nového se nejedná. Stejná a v mnohých aspektech ještě intenzivnější globalizace probíhala i ve druhé polovině 19. století. Stejně jako dříve i dnes platí, že pokud jsou lidé odkázáni jen na to, co si sami vymyslí a vyrobí, budou bojovat o holé přežití.
Kniha Johana Norberga, která se dočkává i českého překladu, je pečlivě vytvořeným souborem argumentů, které uvedou tezi dokládají. Nesklouzává k ideologickým argumentům, ale na jasných empirických datech dokládá to, co si ekonomové od zrodu své discipliny myslí, totiž že totiž dělba práce a směna jsou zdrojem bohatství a že kladení umělých překážek rozvoji dobrovolných lidských aktivit bohatství naopak ničí. A bohatství zde samozřejmě neznamená pouze auta, letadla, ledničky, myčky, televize či mobilní telefony, ale i kvalitu životního prostředí, zdravotní péči, dostupnost pitné vody, bezpečí či kulturu.
Knihu lze koupit za Kč 299,- přímo v LI (případně na dobírku) nebo přes internetový obchod Alfa Publishing.
Johan Norberg přijíždí na „Prague Conference on Political Economy“ představit svou knihu – navštivte v pátek jeho přednášku.
