Návrat násilně odebraného majetku původním vlastníkům je jistě chvályhodný akt, jak majitel poté se svým majetkem naloží je čistě na jeho vůli. V podobě katedrály sv. Víta a mnoha přilehlých nemovitostí získala církev atraktivní a příjmy generující aktivum, které ji stát skrze své zákony v minulosti sebral. Přechod majetku do rukou církve není nic nového. Již na počátku 90. let se do rukou církve přesunoval na základě tzv. výčtových zákonů majetek, který ji stát uzmul. Ne však všechen.
Stát si ponechal významnou část dřívějšího církevního majetku, a dodnes s ním hospodaří. Církev tím přišla o možnost příjmů z provozování či prodeje tohoto majetku. Zkrátka však věřící rozhodně nepřišli, kompenzací byly, jsou a bezpochyby i nadále budou dotace z veřejných zdrojů. Směrů přítoku veřejných peněz je hned několik. Ve státním závěrečném účtu se lze dočíst o výších dotací církvím z ministerstva financí, ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, z ministerstva kultury, z Úřadu vlády[1].
A co je dotováno? Platy a pojistné duchovních (náboženská činnost), provozní náklady, opravy budov, charitativní činnost, atd[2]. Duchovní se finanční závislostí na veřejných rozpočtech prakticky stávají státními zaměstnanci, náboženství a víra poté veřejnými a nikoli soukromými statky. Produkce nepodléhá zákonům nabídky a poptávky, ale je určena výsledky politických přerozdělovacích mechanismů, kde se v ringu utkávají různé zájmové skupiny.
A právě církev je velmi silnou zájmovou skupinou, která využívá úzkých vazeb a z přerozdělovací mely vychází se širokým úsměvem. Stav, kdy úředníci nevracejí a hospodaří se znárodněným majetkem a zároveň nutí poplatníky platit původnímu vlastníkovi odškodnění, je pro církev v mnoha ohledech nevýhodný. Na druhou stranu poskytuje širokou paletu argumentů do přerozdělovacího boje a umožňuje žít s jistotou příjmu z veřejných peněz a nespoléhat se na nejisté výdělky na trhu či dary.
Nyní si církev může ke svým příjmům přidat vstupné do katedrály sv. Víta[3], jež budou platit i ti, kteří již na činnost církve skrz daně přispívají. „Vlezné“ do pražské dominanty nevrácený majetek církvi finančně nenahradí[4], je však alespoň dobrou příležitostí se nad podstatou mohutných dotací církvím z kapes daňových poplatníků pozastavit. Finanční zatížení pro veřejné rozpočty ale není zdaleka jediné negativum současného stavu. Dotacemi jsou páchány velké škody na obecném vnímání charity a dobročinnosti, silně zakořeňuje přesvědčení, že „bez dotací to prostě nemůže fungovat“. Může, a velmi dobře. Solidaritu není třeba vynucovat.
[1] Celkové dotace církevním organizacím např. v roce 2004 činily dle státního závěrečného účtu 2,5 miliardy korun, což je cca 0,3 % všech výdajů. Vyjádřeno jinak, každá zaměstnaná osoba přispěla na činnost církve v roce 2004 více než pětistovkou.
[2] Pro upřesnění, příjemci veřejných peněz nejsou všechny registrované církve, např. dobře známí Jehovisté žádné „renty“ od státu na svoji činnost nepobírají.
[3] Příjem ze vstupného podle katolické církve náklady na provoz pokryje, ovšem provozovatel katedrály Metropolitní kapitula bude žádat stát o další peníze.
[4] Její vlastnictví se patrně stane argumentem pro zvýšení nároků na dotace z veřejných rozpočtů.
