Deflace je noční můra všech centrálních bankéřů. Dokonce i ty z centrálních bank, které mají jako svůj primární cíl udržování stabilní cenové hladiny, raději kvantifikují svůj úkol následovně:
„Cenová stabilita budiž definována jako meziroční růst harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) v eurozóně do 2%. Cenová stabilita má být udržována ve středním období.“ Na základě důkladného vyhodnocení své strategie monetární politiky v roce 2003, upřesnila Rada guvernérů, že v rámci této definice se snaží udržet střednědobou míru inflace pod, ale blízko 2%.
Takto například definuje cenovou stabilitu Evropská centrální banka (pdf; str. 50-51). Nemohu si pomoct, ale růst cen o 2% ročně (ve skutečnosti se navíc míra inflace pohybuje „pod, ale blízko“ 2,5%) mi nepřipomíná stabilní cenovou hladinu. Proč tomu tak je? Proč centrální banky nemají svůj inflační „target“ na úrovni 0%? Vede je k tomu jediný důvod – jakmile začnou ceny klesat, tedy začne probíhat deflace, ztrácejí centrální bankéři jakoukoliv možnost řídit cenovou hladinu. Nemají zkrátka nejmenší tušení, jak se s poklesem cen vypořádat. Z jakého důvodu se s ním vůbec ale chtějí vypořádávat? Zanedbejme teď tu možnost, že pouze chtějí získat zpět svou moc znesnadňovat ekonomickou kalkulaci změnami cenové hladiny, a pokusme se zjistit, co je vlastně na deflaci tak škodlivé.
Samozřejmě, že všeobecný pokles cen může způsobovat problémy (například zvyšovat transakční náklady), neboť je nutné zahrnout pohyb cenové hladiny do smluv. Nicméně stejné problémy způsobuje jakákoliv změna jakýchkoliv parametrů. Změny cen brambor také znesnadňují uzavírání dlouhodobých smluv na jejich výkup. Řešením však není administrativně skrze státní donucení zafixovat jejich cenu. Cena každého statku je totiž veledůležitým ukazatelem. A nejinak tomu je i v případě „ceny“ peněz. Pokud je deflace, tedy zhodnocování peněz, důsledkem lidského jednání a přirozeného tržního vývoje, pak je zkrátka nutné s ní počítat. A lze tak činit stejně, jako se podnikatelé vypořádávají s pohybem cen brambor.
Hlavním používaným argumentem proti deflaci je ale něco jiného. Je jím nesmyslný strach, že lidé přestanou spotřebovávat a budou zašívat své peníze do matrací, neboť budou čekat na to, až ceny poklesnou ještě o něco hlouběji, aby pak mohli nakoupit ještě o něco levněji. Nedostatečná poptávka pak údajně vyvolá další poklesy cen a dostáváme se tak do zničujícího kruhu ekonomické destrukce. Často se za příklad tohoto jevu mylně dává deflace za Velké deprese 30. let. Jenže tento popis zcela ignoruje několik skutečností. Především však následující: kdyby toto měla být pravda, pak bychom stejné chování pozorovali i dnes. Nikdo by nespotřebovával, každý by všechny své peníze ukládal na termínované účty do bank, aby za ně mohl po nějaké době pořídit více statků. Jak je možné, že se tak neděje? Důvodem jsou rozdílné časové preference lidí. Někteří zcela jistě upřednostní více statků v budoucnu, a tak by, stejně jako dnes, odkládali část své spotřeby na dobu budoucí. Pak ale existují jedinci, kteří naopak preferují méně statků ihned, před možností získat více statků v budoucnu. A protože časové preference mohou nabývat opravdu nejrůznějších podob, „vyhladila“ by se spotřeba stejným způsobem, jako se „vyhlazuje“ v dnešní době.
Vidíme tedy, že nic jako „deflační past“ nemá důvod existovat. Jak ale může deflace ve smyslu všeobecného poklesu cenové hladiny vůbec vzniknout? V podstatě pouze jediným způsobem – v důsledku hospodářského růstu. V takové situaci je vyráběno větší množství statků, přičemž výrobci se snaží utržit za jejich prodej co možná nejvíce peněz. V případě, kdy centrální banka nezvyšuje množství peněz v oběhu, je ale jejich množství neměnné. Výše zmíněné snahy tudíž povedou k růstu hodnoty peněz. Jinými slovy, za stejné množství peněz bude možné nakoupit více zboží a služeb. To je ale přeci to, co všichni chceme. Proč se tedy tak ochotně připojujeme ke strachu centrálních bankéřů? Proč tiše pozorujeme, jak nám centrální banky ničí naše úspory s tím, že nás brání před deflací – tedy před zhodnocením našeho peněžního bohatství? Snad je to pouze proto, že si tyto skutečnosti neuvědomujeme. Ale až dostatek lidí objeví tuto krutou pravdu… no, stát se může všelicos.
