Možná že posluchači ví, co je to afirmativní akce. Původně to vzniklo ze zákonů, které zakazovaly diskriminaci v přístupu na školy nebo do zaměstnání z důvodů rasových, pohlaví, náboženství a tak dále. Což je velmi správný liberální princip. Jenomže co se stalo: potom přišly snahy, že na školy nebo do těch zaměstnání museli být přijímáni lidé podle tohoto klíče aby tam bylo určité procento žen, určité procento jiných ras, etnik a tak dále. Tím již nešlo o svobodnou soutěž o vzdělání nebo zaměstnání, ale předem se určovalo procento příslušníků těch a těch menšin.
ČRo6, Hovory v souvislostech, neděle 12. 11., 19:30 (mp3)
Politolog Rudolf Kučera si zvolil téma diskriminace pro ilustraci rozdílu mezi „starým“, klasickým liberalismem a „novým“, levicovým liberalismem. Jeho vysvětlení však – zřejmě vinou nutné rozhlasové zkratky – uvedený problém spíše zamlžilo. Protože je jím uvedený příklad pro popis tohoto rozdílu velmi vhodný, uveďme s jeho využitím věci na pravou míru.
Představme si dvě situace, v nichž může nastat diskriminace žáků při přijímání na školy podle rasy (příklad lze ovšem zobecnit i na jiné instituce a diskriminaci podle jiných znaků).
V první situaci existují pouze soukromé školy. Majitel soukromé školy se rozhodne, že v jeho škole budou moci studovat pouze bílí. Černoši budou mít vstup zakázán. Jaký bude postoj klasického liberála? Protože jde o soukromou školu, má její majitel právo stanovit jakákoli pravidla pro její navštěvování. Zakáže-li vstup libovolné skupině osob, jedná v mezích svého práva na využití svého soukromého majetku. Klasický liberál, pro kterého je toto právo základní hodnotou a nedotknutelným principem, by na takové situaci neviděl nic špatného. Maximálně by mohl diskriminovaným a jiným nespokojencům doporučit, aby si založili svoji vlastní školu a stanovili svá vlastní pravidla. Pokud by se jim podařilo dosáhnout vyšších standardů výuky a před branami se vytvořila řada bílých žadatelů o studium, karta by se obrátila. Vše závisí jen a pouze na schopnostech managementu školy a jejích studentů.
Pokud by se černošským studentům podařilo prokázat, že jsou ve srovnání s bělochy stejně dobrými – či ještě lepšími – studenty, první (bělošská) škola by pravděpodobně přehodnotila své požadavky týkající se rasy svých studentů. Jejím cílem by totiž bylo získat nejlepší studenty, kteří by pozvedli její pověst, aby si mohla za své vzdělávací služby účtovat co nejvyšší ceny. Sledování motivu zisku tak za předpokladu svobodného trhu silně nahlodává „diskriminační“ chování těch, kdo o tento zisk usilují.
Že není podobná situace nereálná či utopická, ukazuje příklad tzv. „bratrských spolků“, které se zabývaly sociálním pojištěním svých členů na přelomu 19. a 20. století především v USA. Tyto spolky si účtovaly určité (zanedbatelné) členské poplatky, z nichž vyplácely svým členům plnění v případě, že u daného člena došlo k pojistné události (nemoci, úrazu a podobně). Původně vznikly jako spolky bílých mužů, později však začaly přijímat i černochy a nakonec i ženy a ve vrcholném období své činnosti, v prvních desetiletích 20. století, mezi nimi byla díky konkurenci a ziskovému motivu „diskriminace“ téměř eliminována.
V tomto prvním případě tak není smysluplné označovat rozdělování studentů jako „diskriminaci“. Jde pouze o uplatnění vlastnického práva majitele školy, stejně jako si majitel bytu má právo vybrat, koho pozve pod svoji střechu na odpolední čaj a majitel auta právo zvolit si komu půjčí klíčky, a komu ne. To, že někomu dovolíte překročit práh svého domova a jiní zůstanou za dveřmi, také nikoho nenapadne označovat jako diskriminaci.
Situace je ovšem odlišná pokud uvažujeme druhý příklad, v němž existují státní (či veřejné) školy, placené z daní. V takovém případě má pravdu Rudolf Kučera když říká, že je správné, aby nebyli např. černošští studenti v přijímacím řízení diskriminováni. Tím, že jsou stejně jako běloši daňovými poplatníky, měla by se na ně uplatňovat stejná kritéria jako na bělochy. Odhlédneme-li od faktu, že provozování škol je činnost, kterou by důsledný klasický liberál nikdy nepředal do rukou státu a dále od problému podílu majetku, který člověk odvádí v daních (uvažujme daň z hlavy, kdy každý platí stejně bez ohledu na příjem a majetek), bylo by možné se v tomto případě odvolávat na zásadu rovnosti před zákonem a uplatnění rovného přístupu na všechny daňové poplatníky při využívání jimi odvedených daňových peněz. V přijímacím řízení na školu by tak neměla být vůbec zvažována barva pleti studenta a rozhodovat by se mělo pouze na základě výsledků přijímacích testů či jiné podobné metody. Pokud však správce veřejné školy na základě vlastního svévolného rozhodnutí odmítne přijmout studenta, jenž se mu nezamlouvá např. kvůli barvě své pleti, měl by být za své chování potrestán. „Afirmativní akce“ či „pozitivní diskriminace“ – opět zcela správně podle tvrzení Rudolfa Kučery – však ani v tomto případě není v souladu s principem rovnosti. Naopak tento princip narušuje, protože v rozporu s rovností před zákonem explicitně zvýhodňuje jednu skupinu obyvatel na úkor skupiny jiné.
Na tomto příkladě je velmi dobře vidět, že zavedení státního školství porušuje vlastnická práva jak přímo, tak nepřímo. Přímo proto, že je financováno z daní, které jsou samy o sobě antitezí dobrovolné směny a jsou vybírány jen díky státnímu donucení bez možnosti se jejich platbě vyhnout například tím, že se občan „vyváže“ ze státního systému. Nepřímo pak proto, že otvírají prostor pro další státní intervence – v našem případě půjde například o přenesení pravidla „zákaz diskriminace“ z veřejných škol i na školy soukromé. Nejen že je majitel soukromé školy trestán nekalou konkurencí státních škol, které při svém fungování využívají v podstatě neomezené daňové peníze a jsou vyjmuty z tvrdých tržních pravidel, ale navíc nemůže plně nakládat se svým majetkem, protože se na něj postupem času začnou vztahovat stejná pravidla (a regulace) jako na školy veřejné. Konečným důsledkem je zánik soukromého školství a vznik státního vzdělávacího monopolu.
A co hůře – jakmile je jednou otevřena Pandořina skříňka s nálepkou „Diskriminace“, je jen otázkou času, kdy levicoví intelektuálové přijdou s výčtem všech možných důvodů pro to, proč si lidé nejsou rovni (majetkové poměry, rodinné zázemí, sociální postavení, inteligence a tak dále). Pak už je jen krok k tomu, aby začali tyto údajné „nerovnosti“ napravovat – vezmeme majetek těm, kdo ho mají hodně; děti odejmeme rodičům a umístíme do centrálních výchovných ústavů, aby se eliminoval vliv rodinného prostředí; vymažeme všechny třídní rozdíly; zabráníme nejchytřejším, aby se povyšovali nad zbytek společnosti. Ve své honbě za rovností zničí moderní společnost, která spočívá na dělbě práce a na tom, že člověk využívá svých schopností, v nichž je lepší než jeho okolí. Poté skončíme jako obyvatelé Orwellovy Farmy zvířat – prasata budou žít v blahobytu a kázat o rovnosti, zatímco ostatní na ně budou tvrdě pracovat. Budeme si všichni rovni, jen někteří budou trochu rovnější.
Více k tomuto tématu například v textu Ludwiga von Misese O rovnosti a nerovnosti.
